Výchova

V úvodním článku v části věnované výchově se zaměříme na pocity a prožívání rodičů. Ty jsou totiž společným jmenovatelem většiny hovorů, které s rodiči vedeme. V některých případech jsou i hlavním tématem, zejména když situace, kterou rodiče řeší, nemá rychlé nebo jednoduché řešení. Věnujeme se jim přirozeně i při rozhovorech v dalších oblastech naší práce (závislosti, psychické problémy dětí atd.). Nicméně potíže při výchově, zejména ty dlouhodobé, přinášejí rodičům silnou frustraci a s tím spojené emoce a je třeba se tím zabývat, aby byli schopni na ně nahlédnout s určitým odstupem a s nadějí, že mají řešení. Chtěli bychom zdůraznit, že rodiče mají právo na své pocity, i ty velmi negativní, protože ty do dynamiky vztahu rodič x dítě zkrátka patří. Legitimizace (tedy potvrzení oprávněnosti) těchto pocitů je jednou ze zásad naší práce.

Vyčerpání, vyhořelost

Rodiče, kteří opakovaně zkoušejí nejrůznější postupy, aby své dítě usměrnili, vycházeli s ním a řeší nejrůznější náročné situace s neuspokojivým výsledkem, mluví často o bezmoci a beznaději, o tom, že jsou na konci svých sil. Je to pochopitelné, protože leckdy skutečně uvíznou v začarovaném kruhu, ze kterého nevidí východisko. Velmi často je psychické vyčerpání doprovázeno i tím fyzickým – nedostatkem spánku, vlastního odpočinku, snahou zvládnout všechno (to se týká zejména maminek).

Pocity viny, selhání

„Přemýšlím, kde se stala chyba..., co jsem dělal/a špatně..., moc si to vyčítám...atd.", to jsou velmi časté výroky. Nepochybujeme o tom, že většina rodičů dělá, co může, a často si neuvědomují, že mnohé, co se s dětmi děje, vůbec nezávisí na nich. Jsou zde i jiné vlivy – druhý rodič, dění ve škole, vliv vrstevníků. Někteří rodiče přiznávají, že pod vlivem emocí se uchylují k metodám, které u svých rodičů kritizovali (nejčastěji jde o křik a fyzické tresty), ale neumějí si pomoci, jiní si vyčítají konfliktní rozchod/rozvod nebo nedostatek času, který dětem věnovali. To všechno se v minulosti mohlo dít nebo se děje, důležité však je, že se rozhodli vyhledat pomoc, právě teď, když vidí, že s jejich vztahem nebo s chováním dítěte není všechno v pořádku

Negativní pocity vůči dítěti, vztek, zloba

Není vůbec snadné přiznat si, že někdy si přejeme, aby už dítě zmlklo, zalezlo, usnulo, dalo mi pokoj. Vztek, který v nás vyvolává vzdorování dítěte, jeho drzost a naschvály. Je to však užitečné – i proto, že je to obraz toho, co může cítit i dítě a co se může skrývat za jeho nepřijatelným chováním. Vztek a zloba však mohou být i důležitým signálem, zejména v případě dospívajících a mladých dospělých, že jsou překračovány hranice rodičů, kteří také mají právo se vymezit.

Obavy o dítě

Obavy o to, co se s jejich dítětem bude dít, jak jeho současné chování ovlivní jeho budoucnost, jsou dalším častým tématem. Zejména u dětí v období dospívání, které zkoušejí hranice. Je to pochopitelné, ale zároveň to často vede k tomu, že rodiče se brání předávat zodpovědnost dítěti. Přijmout obavy o dítě jako nedílnou a trvalou součást rodičovství, i v jeho dospělosti, jako problém rodiče, nikoliv dětí, které to vlastně nezajímá, je velmi těžké, nicméně důležité.

Stud vyvolaný tlakem okolí

Mnoho rodičů přiznává, že leckdy se chovají jinak, než obvykle, protože cítí tlak okolí, stydí se za chování svého dítěte, i když mu třeba rozumí – týká se to hlavně rodičů s dětmi v období vzdoru nebo s nejrůznějšími handicapy (ADHD, Aspergerův syndrom), kdy potíže dítěte nejsou patrné na první pohled. To zažívají zejména ve veřejných prostorách (MHD, supermarkety, hřiště). Rodiče také ze studu skrývají, co se u nich doma děje, nechtějí žádat o pomoc, protože by se to odhalilo. Často je to spojeno právě s pocitem selhání (někdo by mě za to mohl odsoudit, mohli by mě za to popotahovat). Máme jako anonymní linka tu výhodu, že je bezpečné o těchto pocitech, které jsou pochopitelné, ale zároveň blokující, mluvit.

Doporučujeme

• Berte své pocity jako oprávněné a zcela přirozené, pocity totiž nikdy nemůžeme mít zcela pod kontrolou, jsou dány situací a osobním nastavením a mají svoji důležitou funkci.
• Pečujte o sebe, zejména když cítíte, že Vám potíže s dítětem přerůstají přes hlavu, špatně spíte, stále na ně musíte myslet. Odpočatý rodič, který se umí o sebe postarat a má i jiné zájmy, než je jeho dítě, věnuje se své práci nebo koníčkům, je pro dítě větší autoritou než ten utrápený, vyčítavý a zlomený. Myslete na svoje potřeby a přes ně nastavujte dětem své hranice: „Vadí mi, když...", „Potřebuji, abys...".
• V případě, že si nevíte rady, jste opravdu pod velkým návalem emocí, v úzkosti, v panice, nebojte se požádat o pomoc – rodinné příslušníky, odborné instituce, linky důvěry nebo i naši Rodičovskou linku.

Většina rodičů počítá s tím, že s jejich dítětem to bude v pubertě náročnější. Ale stejně jsou často zaskočeni emocemi, které je po konfliktu s ním zavalí. Brát pubertu vlastního dítěte s nadhledem a pochopením je velká výzva, zejména když se rodiče sami zmítají v bezmoci, vzteku a obavách. Téma respektu a uznávání autorit je jedno z nejběžnějších témat kolem puberty, která na Rodičovské lince řešíme. Rodiče zažívají zklamání, zoufalství a pocit bezradnosti doprovázené obavami a rozhořčením. Je to pochopitelné, zvlášť když s nimi jejich dítě doposud dobře vycházelo. Rodiče sami nechtěně a nevědomě „přilévají olej do ohně“, zejména když se snaží situaci řešit rozkazy a zákazy. Dá se říct, že každý tlak způsobuje protitlak – a v pubertě obzvlášť. Dítě v pubertě vyžaduje jiný výchovný přístup rodičů.

Typické projevy dětí v pubertě

• Kritický postoj k názorům a požadavkům rodičů, důsledkem jsou častější konflikty. Jde  o projevy hledání vlastní cesty a identity, budování sebevědomí a samostatnosti. Což jsou vývojové úkoly, které dospívající děti v pubertě čekají.  A je to tak přirozené a v pořádku. 
• Silné a rychle se střídající emoce, nejčastěji rychlé změny od vzteku k lítosti Mohou se projevit pocity zmatku a ztracenosti. 
• Odpojení se od rodiny a tíhnutí k vrstevníkům a partě, pocity, že ti dospívajícímu rozumí nejlíp. Dítě začíná odmítat rodinné aktivity, opouští své dosavadní zájmy. Hodně času tráví zavřené ve svém pokoji. Uzavírá se do sebe.

Doporučujeme

• Pokud se objevují stále častější neshody a konflikty, je dobré se zastavit a promyslet si v klidu, ideálně i s druhým rodičem, co se to děje a co dál.
• Připomenout si přirozenou touhu všech dospívajících jít si svou cestou a snažit se pochopit jejich emoce.
• Reflektovat vzájemné neshody a za sebe říct, že to tak nechceme. Že stojíme o to mít s nimi dobrý vztah.
• Vyjádřit pochopení pro jejich silné emoce i střídání nálad, edukovat je o tom, co se s nimi děje. Pokud děti budou vědět, co se s nimi děje, lépe pak poznají, že na ně jde vlna lítosti nebo vzteku. A když si to včas uvědomí, mohou odejít do ústraní, dopřát si klid, nebo si naopak mohou říct o podporu. Takové kroky vedou k menšímu počtu nekontrolovaných emočních výbuchů, které vedou k hádkám.
• Zapojit do debaty o pravidlech a dohodách samotné dospívající (o příchodech domů, přespávání u kamarádů, času na mobilu apod.). Ptát se jich na jejich potřeby a představy, zároveň reflektovat ty svoje – a společně dojít ke kompromisu. Tedy jasně formulovat konečná pravidla (hranice) a i možné důsledky, když se nebudou dodržovat. Měl by to být partnerský rozhovor, který bude bez výčitek a kritiky.
• Respektovat potřebu dětí být o samotě nebo s kamarády, zároveň nevzdávat vztah rodič-dítě a nabízet společné aktivity a čas. 
• S respektem a zájmem ptát na aktuální záliby a názory dítěte.

V zásadě jde o čtyři pilíře pro dobře zvládnutou pubertu – hranice, otevřená komunikace, respekt a důvěra. Když rodiče budou jasné komunikovat své potřeby a dobře argumentovat pravidla, když svého dospívajícího potomka v klidu a trpělivě vyslechnou, když mu dají důvěru – tedy určitou míru samostatnosti, pak je velká šance na dobrou dohodu a klidnější domluvy.

Agresivní chování dětí je projevem vzteku, silné emoce, které nejsou schopny zvládnout. Vztek bývá brán jako něco, co není v pořádku. Možná jsme sami slýchali, že se nemáme vztekat, zlobit apod. Emoce však nejsou dobré a špatné, ony prostě jsou a opravdu nejde ovlivnit, co cítíme. Proto není konstruktivní dětem říkat, že nesmí něco cítit, že to cítí špatně, nebo je dokonce za pocity trestat. To, za co však každý – i dítě, nese odpovědnost, jsou činy. Vztek jde ventilovat nedestruktivní cestou nebo násilně a tady by mělo dojít k jasnému vymezení, co je přijatelné a co ne. Měli bychom si uvědomit, že nedestruktivní způsoby uvolnění vzteku musíme nejprve děti naučit. Se vztekem, agresivitou a její ventilaci si ostatně neví rady mnozí dospělí.

Důležité je také si uvědomit, že pro vznik agresivity má jedinec vždy důvod.  Někdy bývá za tzv. vztekání u dětí touha po pozornosti, protože pro děti i negativní reakce od rodiče je lepší než žádná pozornost. Je to vlastně jakési volání o pomoc: „jsem tady a všímejte si mě“. Děti bývají také citlivější na negativní podněty pokud nemají naplněné fyzické potřeby – hlad, žízeň, nevyspání apod.

Pro průběh agresivního jednání jsou typické čtyři fáze

1. Spouštěcí fáze (kdy se stane něco, co se dítěti nelíbí)
2. Vystupňování agresivních projevů – verbální a neverbální projevy (dítě křičí, kope do věcí, nadává, pokouší se uhodit)
3. Krize (dítě je zcela pod vlivem emoce, nevnímá, co mu rodič říká, odmítá fyzický kontakt)
4. Zklidnění (dítě začíná komunikovat, ustávají negativní projevy, u malých dětí je to často provázené sebelítostí a touhou po utěšování)

Doporučujeme

• Nejsnadněji lze agresivní jednání zastavit ve spouštěcí fázi před vystupňováním násilných projevů. Je důležité přijmout první známky negativního nastavení dítěte např. tobě se nechce ještě domů, ty bys tu hračku chtěl, vypadáš nějak naštvaně). Pokud dospělý reaguje na dítě podrážděně, např. zvýší hlas, přerůstá negativní nastavení dítěte do vzteku.
• Pokud je dítě již ve vzteku je důležité, jak jeho vztek přijímá pečující blízká osoba. Zda ho dokáže unést, přijmout, zpracovat a dítěti předat např. větou „Vidím, že se zlobíš, protože se ti rozbila oblíbená hračka, jasně, že se zlobíš,“ a vede ho k zdravému způsobu ventilace vzteku. Nebo dítě ignoruje, tudíž zůstane v záplavě zlosti samo a pohlcené nebo reaguje sama agresivně – dítě za tento projev potrestá násilně.
• Děti bychom měli odmala učit, že vztek je v pořádku a zároveň, že agrese je jedna z mnoha možných reakcí na vztek, pro tuto reakci se už rozhodujeme a neseme za ni důsledky.
• Je proto dobré mít v zásobě způsoby, kterými lze vztek upustit bezpečně. Někomu pomáhá tělesné cvičení, bouchání do polštáře nebo boxovací pytel někdo se potřebuje vykřičet někde, kde ho nikdo neuslyší, dalšímu pomohou dechová cvičení, meditace nebo progresivní svalová relaxace. Způsobů ventilace vzteku je mnoho a je třeba pomoci najít dítěti takový, který vyhovuje jemu osobně.
• Cesta, jak se naučit zvládat bezpečnou ventilaci vzteku, než přejde k agresivnímu chování je založená na vnímání sebe sama. Naše tělo totiž mnohem dříve, než naše mysl vnímá, že se vztek probouzí a vysílá signály, které lze zachytit, pokud se na ně soustředíme. V takové fázi lze vztek obvykle velmi dobře ventilovat jinak než násilně. Vnímat signály těla se však musí dítě také naučit. Můžeme mu pomoci tím, že si s ním přiměřeně jeho věku a o vzteku povídáme v nějaké klidné chvíli. Menší děti nám můžou svůj vztek i namalovat a vyprávět nám, co ho „nakrmilo“, že tak vyrostl.
• Pokud si s agresivním chováním svého dítěte sami nevíme rady, není žádná ostuda vyhledat odbornou pomoc – terapii.
• Co rozhodně nelze podporovat jako řešení, jsou fyzické tresty. Podle mnohých výzkumů fyzické tresty vedou k statisticky významně vyšší míře agresivity dětí a často ústí v poruchy chování.