Psychické problémy

Sebevražedné chování u dětí a dospívajících

O sebevražedném chování u dětí mluvíme tehdy, když se jedná o zaměrné jednání s cílem ukončit svůj život. Sebevraždě zpravidla předchází dlouhé období kumulace tlaku, potíží a negativních emocí. Konkrétními příčinami myšlenek na sebevraždu mohou u dětí být např. šikana, traumatizující zážitky, potíže v rodině, potíže ve škole, prospěch, osamělost nebo psychické onemocnění.

Sebevražednému jednání předchází postupné změny ve vnímání a prožívání. Typické je tzv. tunelové vidění, kdy člověk přestane vnímat své možnosti a zdroje podpory v okolí i v sobě. Soustředění a emoce se zaměřují směrem, ve kterém dominuje zoufalství, beznaděj a strach. Časté jsou také pocity studu, selhání, viny, a rostoucí hněv, který člověk obrací sám proti sobě. Úleva od tohoto neustálého tlaku a utrpení je velmi lákavá a jako jediný možný způsob osvobození se může člověku jevit sebevražda.

Fáze

1. Sebevražedné myšlenky - myšlenky na to si vzít život se stávají intenzivnější a nutkavější. O tématu sebevraždy může dítě mluvit v náznacích či je zobrazovat v obrázcích.
2. Sebevražedné tendence - myšlenky na smrt dostávají jasné obrysy a dochází k přípravě  konkrétního plánu sebevraždy, např. dítě může psát dopis na rozloučenou, mluví o způsobu, jakým by se chtělo zabít.
3. Sebevražedné jednání - pokus o sebevraždu nebo dokonaná sebevražda.

Myšlenky na sebevraždu prožívají kromě dospělých i děti, a to v jakémkoliv věku. Častěji se objevují až v období puberty a adolescence. Z vývojového hlediska je v tomto období běžná náladovost, silné emoce a určitá fascinace tématem smrti. Je však důležité si dát pozor na to aby dospělí v okolí nepřehlíželi či nebagatelizovali varovné signály rozvíjejících se sebevražedných myšlenek u dítěte.

Varovné signály, které nám dávají najevo, že dítě na sebevraždu myslí mohou být:

• Náhlá změna chování - např. více se uzavírá do sebe, ztrácí zájem o vrstevníky či koníčky, je podrážděné, náladové, vzteklé nebo smutné
• Vyjadřování pocitů beznaděje - „nic nemá smysl”, „život je trápení”
• Mluvení o smrti jako o řešení (může být i v rámci humoru, v afektu atd.) - „kdybych tady nebyl, už byste se netrápili,” „nejlepší bude se zabít”

Doporučujeme

Nepodléhejte představě, že mluvením o sebevraždě vnuknete dítěti tento nápad. Nebojte se dítěti sdělit otevřeně, že vás napadlo, že by mohlo myslet na sebevraždu. V případě, že se vám otevře a svěří, pozorně naslouchejte a vyvarujte se vyvolání pocitů viny („přece bys nám to neudělal”) nebo shazování jeho potíží („z toho vyrosteš” „to přeci řeší každý”). Přijměte jeho pocity s pochopením („to úplně chápu, to je těžké se takto cítit”). Doptávejte se konkrétně, abyste zjistili, v jaké fázi dítě je, co mu myšlenky spouští atd.

Podpořte své dítě, že na tyto myšlenky nemusí být samo a oceňte je, že o tom dokázalo mluvit. Společně vyhledejte odbornou pomoc. Můžete také vytvořit krizový plán pro okamžiky, když ho přepadne silné nutkání si vzít život - kam zavolat, za kým jít, aby měl pomoc ihned dostupnou. Může kdykoliv zavolat na Linku bezpečí. Vnímejte své limity a postarejte se také sami o sebe, abyste zvládali být oporou pro své dítě v takto náročné situaci, můžete zavolat na Rodičovskou linku nebo na jakoukoliv jinou krizovou linku.

Akutní signály ohrožení života

• Náhlé zklidnění po dlouhém období zoufalství.
• Vyhledávání informací o způsobech sebevraždy.
• Mluvení o plánu, konkrétnější vyjádření – např. „v té době už tu nebudu.”
• Dávání věcí do pořádku, dopis na rozloučenou - mnohdy mohou napsat vzkaz na rozloučenou vrstevníkům či ho zveřejnit na sociálních sítích.

V případě, že se dozvíte, že vaše dítě už plánuje sebevraždu, nenechejte je pokud možno o samotě a co nejdříve kontaktujte odbornou pomoc – záchranná služba, krizové centrum či psychiatrická léčebna.

Sebepoškozování u dětí a dospívajících

Sebepoškozování je úmyslné ubližování vlastnímu tělu, bez cíle zemřít. Sebepoškozování se však může vymknout z kontroly a být život ohrožující. Jedná se o dysfunkční a rizikový způsob zvládání náročných situací.

Pokud si dítě dlouhodobě ubližuje, je to především signál, že se v něm něco děje, má nějaké trápení, něco mu chybí. Velmi často je to dlouhodobý stres dítěte (rozvodové spory, domácí násilí, vyhrocené konflikty mezi dítětem a rodiči v pubertě), k sebepoškozování sahají také dětí traumatizované (týrané nebo zneužívané).

Dospělí velmi často na sebepoškozování reagují strachem, zlobí se na dítě, mají tendenci je hlídat a sebepoškozující chování zakázat, nebo dokonce trestat. To však vede k ještě většímu napětí dítěte, které reaguje uzavřeností a odmítáním jakékoliv pomoci. Pokud však nejde u dítěte o pouhý experiment, bude potřebovat adekvátní terapeutickou péči.

Původním cílem je zpravidla najít úlevu, překrýt psychickou bolest bolestí fyzickou. Postupně se vytváří závislost. Sebepoškozování probíhá skrytě, dítě se za sebepoškozování může stydět, začíná problém vnímat jako své opakované selhání, jeho napětí roste a v důsledku toho hledá tímto způsobem úlevu stále častěji. Pokračuje to takto v bludném kruhu:

Spouštěč -> silné pocity napětí, úzkosti a depresivní nálady -> myšlenky na akt sebepoškození -> snaha odvrátit toto jednání -> sebepoškozující akt -> uvolnění tenze, někdy nával pocitů viny a studu.

V tomto ohledu je sebepoškozování návykové chování, které je velmi náročné překonat pouze „pevnou vůlí”. Také to znamená, že se může frekvence a závažnost sebepoškozování zhoršovat.

Jak poznat, že se dítě sebepoškozuje

• Má opakovaně nevysvětlitelné řezné rány, modřiny.
• Může mít obvázané ruce (náramky, hadříky), i v horku chodí zahalené, vyhýbá se společnému převlékání nebo sprchování.
• Svá zranění se snaží vysvětlit přirozeným způsobem, případné je bagatelizuje nebo o nich odmítá mluvit.

Doporučujeme

• I když máte dojem, že situace je alarmující, je důležité se na řešení připravit – jde nejspíš o dlouhodobý problém, kde rychlý a rázný zásah může být kontraproduktivní.
• K rozhovoru s dítětem přistupujte v klidu, bez výčitek a odsuzování, dejte pochopení jeho studu.
• Zjistěte dotazováním míru závažnosti a případné závislosti (např. jak dlouho to trvá, jak často to dělá, dítě mluví o tom, že sebepoškozování je jediný způsob, který mu přínáší úlevu)
• Nenuťte je ke slibu, že s tím hned přestane, vytvořte raději spolu krizový plán či vymýšlejte spolu možnosti, jak v tu chvíli ventilovat napětí jiným způsobem.
• Nabídněte dítěti možnost kontaktovat Linku bezpečí, kde se sebepoškozováním odborně pracují – pomáhají dětem zvládat potřebu se zranit a nabízejí i jiné, zdravější způsoby jak napětí ventilovat, umí dítěti srozumitelně vysvětlit, jak je důležité vyhledat pomoc.
• Nalezněte pro své dítě odbornou pomoc psychoterapeuta, se kterým se mohou zaměřit na příčiny vzniku potíží.

Deprese u dětí a dospívajících

Deprese je závažné, dlouhotrvající psychické onemocnění projevující se snížením až vymizením schopnosti prožívat potěšení, pokleslými náladami jedince a patologickým smutkem. To, co depresi odlišuje od smutné nálady (tzv. depky), je právě dlouhodobé trvání obtíží – v řádu měsíců. Příčinou může být například nezpracované trauma, jako je dlouhodobě náročná situace v rodině, vážná nemoc blízké osoby nebo šikana. Vliv má také dědičnost a dispozice k depresi. U dospívajících může být deprese častěji spojena s hormonálními změnami v pubertě a nejistotou, zmatkem či ztrátou smyslu a hledáním sebe sama v průběhu dospívání.

Možné projevy, že moje dítě trpí depresí

Projevem deprese může být trvalá změna chování, např. ztráta zájmu o koníčky, výrazné zhoršení známek. Také se může projevit i v tělesné oblasti, např. poruchami spánku, nechutí k jídlu, přejídáním. Velmi často se deprese projevuje úbytkem energie, ztrátou schopností podat výkon, ospalostí až apatií. Člověk často přestává pečovat o svůj zevnějšek. Dalšími projevy mohou být: vysoká plačtivost, vztahovačnost, nesoustředěnost, vysoká zranitelnost kritikou nebo odmítnutím. V rovině chování se mohou objevit závislosti, sebepoškozování, sebevražedné myšlenky a výroky, že nic nemá smysl. U některých dětí se deprese může projevovat i agresivitou.

Doporučujeme

Soužití s lidmi, kteří trpí depresí, je velmi náročné. Vaše dítě se může jevit jako líné, pohodlné, nic je nezajímá, nechce o ničem mluvit, což u vás může vzbuzovat různé emoce, např. vztek, bezmoc, napětí. Proto může docházet ke konfliktům s dítětem. To všechno je zcela přirozené.

• Dobrá informovanost o tom, co deprese obnáší, vám pomůže získat jiný pohled na chování dítěte. Využijte články na našem blogu, poslechněte si náš podcast, budete pak lépe připraveni jak dítěti pomáhat.
• Nebagatelizujte prožitky dítěte, nezaměňujte např. ztrátu zájmu za lenost.
• Vyslechněte dítě, nabízejte mu opakovaně povídání, vyjádřete pochopení pro jeho prožívání, např. „když jsi smutný, tak se za to nemusíš stydět, natož se za to obviňovat“.
• Ujistěte dítě o tom, že pomoc je možná, např. „spolu to zvládneme“, „najdeme řešení“, „nemusíš na to být sám“.
• Nabízejte návštěvu u psychologa a normalizujte ji třeba takto: „Když má člověk zlomenou nohu, tak jde k lékaři. Stejně tak s bolavou či zlomenou duší jde k psychologovi.“

Úzkosti u dětí a dospívajících

Úzkost i strach jsou emoce, se kterými se v životě potkáváme všichni. Rozlišujeme strach a úzkost, i když jejich projevy mohou být velmi podobné a mohou se prolínat. Strach je reakce na konkrétní hrozbu. Úzkost je reakce strachu, ale bez konkrétní, snadno uchopitelné příčiny. Někteří lidé mají trvalejší zvýšenou pohotovost k pociťování nejistoty a k reagování úzkostnými prožitky, v takovém případě mluvíme o úzkostnosti, tedy o trvalejší osobnostním rysu.

Příčiny úzkostnosti mohou být různé a souvisejí s genetickou výbavou člověka a jeho prostředím. Úzkostnost může být zvýšená jakoukoliv situací v životě, která je pro člověka nesrozumitelná a náročně řešitelná. Faktory, které mohou úzkostnost zvýšit, jsou opakované zážitky neúspěchu a vysoké nároky (na sebe sama i z okolí). Dále pak tzv. hyperprotektivní výchova, při které je dítě příliš chráněno před náročnými situacemi a nemá možnost zažít, že je schopno je zvládnout. Na dítě také působí úzkostnost lidí v jeho nejbližším okolí.

Úzkost se projevuje v rovině tělesné hlavně tenzí a neklidem, může se projevovat trháním vlasů, kousáním nehtů. V psychické rovině probíhají člověku hlavou různé katastrofické scénáře toho, co se všechno může pokazit, velmi často bývají představy fatalistické („všechno se pokazí“ „nikdo mě už nebude mít rád“ atd.) a zahlcující. Dítě má často pocit, že jeho situace nemá řešení a prožívá obrovskou bezmoc.

Úzkost se může vázat k vývojovému období a má tak svá specifika dle věku dítěte

• Kolem osmi měsíců se objevuje „separační úzkost“, kterou dítě zažívá, když se více odděluje od primární pečující osoby.
• V předškolním věku bývají strachy dítěte spojené s jeho bohatým fantazijním světem (např. strašidla, bubáci, tma).
• V mladším školním věku se může objevit úzkost ze smrti, protože si děti začínají uvědomovat její význam a konečnost života, většinou se tento strach umocňuje kolem devíti let.
• V pubertě a adolescenci zažívají děti existenciální úzkost spojenou s proměnou role z dítěte na dospělého, z nových zvýšených nároků a odpovědnosti, na které se nemusí cítit připraveni.

Možné projevy, kterých si můžete u dítěte všímat

• Již zmíněná tenze a neklid v tělesné rovině – např. potíže se zažíváním, kousání nehtů, škrábání, trhání vlasů, zhoršené dýchání, potíže se spaním atd.
• Vyhýbavé chování – dítě se vyhýbá situacím, které v něm vyvolávají úzkost (např. odjezd na školu v přírodě, tábor).
• Snaha mít vše pod kontrolou - např. srovnávání věcí, potřebu dělat nějaké ritualizované činnosti.
• Může být zvýšeně citlivé na jakékoliv změny a chaos.
• Častá potřeba ujištění, která však vede jen k velmi krátké úlevě (např. „nebude se na mě paní učitelka zlobit“, „nepřijdeme tam pozdě“).
• Silné navázání se na převážně pečující osobu neodpovídající vývojové fázi dítěte (ve školním věku).

Doporučujeme

Máme-li doma úzkostné dítě, je klíčové jeho strachy nebagatelizovat a neshazovat, obecné fráze jako „bude to dobré“ nebo „nemáš se čeho bát“ mu do rukou nedávají možnost řešení, jen prohloubí pocity viny a strachu.

Pomáhá otevřít doma prostor pro rozhovor o pocitech dítěte, může to být formou hry, kreslení, divadla. Inspiraci najdete v knihách Emušáci. Povídáme-li si s dítětem o úzkosti, můžeme se dostat ke strachu, který už má konkrétní příčinu a dá se s ním lépe pracovat a vymýšlet společná řešení. Je dobré pak pomáhat dítěti jeho strach překonávat po menších krůčcích – úplné vyhýbání se situacím, které v něm vyvolávají úzkost nebo přehnané vystavování se těmto situacím může podpořit jeho bezmoc. Potřebuje si postupně zažít, že náročné situace zvládne.

Na úzkost výborně funguje práce s tělem a jeho uvolněním. To se se dá trénovat průběžně (nejen ve chvíli akutní úzkosti). Od úzkosti si také dítě může odpočinout při aktivitách, které odvedou jeho pozornost – např. procházky v přírodě, hraní. Při dlouhodobé úzkosti, která narušuje výrazně fungování dítěte, je na místě vyhledat odbornou pomoc psychologa či psychiatra.

Při akutní úzkosti dítěte je klíčové, abyste vy sami byli klidní a pevní. Než se úzkostí dítěte začněte zabývat, je vhodné dát si chviličku na to, abyste se sami párkrát nadechli a vydechli a připravili se na to, co se bude dít. S dítětem mluvíme klidným hlasem, dáváme pochopení jeho stavu, pokud to dovolí, udržujeme s ním fyzický kontakt, např. vezmeme ho na klín, obejmeme. Pokud je to možné, vedeme dítě ke zvládnutí situace. V případě, že dítěte svoji úzkost nepřekoná, např. nenechá se ošetřit u lékaře, nevyčítáme mu to.

V případě, že je dítě v panice (špatně se mu dýchá, je mu na omdlení, buší mu srdce), je důležité je pevným hlasem navést k práci s tělem – pevně se usadit, cítit nohy na zemi, opřít si záda a soustředěně společně dýchat (s důrazem na výdech). Ujistit ho, že tam jste s ním, není na to samo. Inspiraci pro práci s tělem při akutní úzkosti můžete najít v našich článcích:

• Desatero ku pomoci, když dítě trpí úzkostmi a také o čmeláčím dýchání
• Kontrolované dýchání aneb dýcháním do bezpečí