Psychické problémy

O sebevražedném chování u dětí mluvíme tehdy, když se jedná o zaměrné jednání s cílem ukončit svůj život. Sebevraždě zpravidla předchází dlouhé období kumulace tlaku, potíží a negativních emocí. Konkrétními příčinami myšlenek na sebevraždu mohou u dětí být např. šikana, traumatizující zážitky, potíže v rodině, potíže ve škole, prospěch, osamělost nebo psychické onemocnění.

Sebevražednému jednání předchází postupné změny ve vnímání a prožívání. Typické je tzv. tunelové vidění, kdy člověk přestane vnímat své možnosti a zdroje podpory v okolí i v sobě. Soustředění a emoce se zaměřují směrem, ve kterém dominuje zoufalství, beznaděj a strach. Časté jsou také pocity studu, selhání, viny, a rostoucí hněv, který člověk obrací sám proti sobě. Úleva od tohoto neustálého tlaku a utrpení je velmi lákavá a jako jediný možný způsob osvobození se může  člověku jevit sebevražda.

Fáze

1. Sebevražedné myšlenky - myšlenky na to si vzít život se stávají intenzivnější a nutkavější. O tématu sebevraždy může dítě mluvit v náznacích či je zobrazovat v obrázcích.
2. Sebevražedné tendence - myšlenky na smrt dostávají jasné obrysy a dochází k přípravě  konkrétního plánu sebevraždy, např. dítě může psát dopis na rozloučenou, mluví o způsobu, jakým by se chtělo zabít.
3. Sebevražedné jednání - pokus o sebevraždu nebo dokonaná sebevražda.

Myšlenky na sebevraždu prožívají kromě dospělých i děti, a to v jakémkoliv věku. Častěji se objevují až v období puberty a adolescence. Z vývojového hlediska je v tomto období běžná náladovost, silné emoce a určitá fascinace tématem smrti. Je však důležité si dát pozor na to aby dospělí v okolí nepřehlíželi či nebagatelizovali varovné signály rozvíjejících se sebevražedných myšlenek u dítěte.

Varovné signály, které nám dávají najevo, že dítě na sebevraždu myslí mohou být:

• Náhlá změna chování - např. více se uzavírá do sebe, ztrácí zájem o vrstevníky či koníčky, je podrážděné, náladové, vzteklé nebo smutné
• Vyjadřování pocitů beznaděje - „nic nemá smysl”, „život je trápení”
• Mluvení o smrti jako o řešení (může být i v rámci humoru, v afektu atd.) - „kdybych tady nebyl, už byste se netrápili,” „nejlepší bude se zabít”

Doporučujeme

Nepodléhejte představě, že mluvením o sebevraždě vnuknete dítěti tento nápad. Nebojte se dítěti sdělit otevřeně, že vás napadlo, že by mohlo myslet na sebevraždu. V případě, že se vám otevře a svěří, pozorně naslouchejte a vyvarujte se vyvolání pocitů viny (“přece bys nám to neudělal”) nebo shazování jeho potíží (“z toho vyrosteš” “to přeci řeší každý”). Přijměte jeho pocity s pochopením (“to úplně chápu, to je těžké se takto cítit”). Doptávejte se konkrétně, abyste zjistili, v jaké fázi dítě je, co mu myšlenky spouští atd.

Podpořte své dítě, že na tyto myšlenky nemusí být samo a oceňte je, že o tom dokázalo mluvit. Společně vyhledejte odbornou pomoc. Můžete také vytvořit krizový plán pro okamžiky, když ho přepadne silné nutkání si vzít život - kam zavolat, za kým jít, aby měl pomoc ihned dostupnou. Může kdykoliv zavolat na Linku bezpečí. Vnímejte své limity a postarejte se také sami o sebe, abyste zvládali být oporou pro své dítě v takto náročné situaci, můžete zavolat na Rodičovskou linku nebo na jakoukoliv jinou krizovou linku.

Akutní signály ohrožení života

• Náhlé zklidnění po dlouhém období zoufalství.
• Vyhledávání informací o způsobech sebevraždy.
• Mluvení o plánu, konkrétnější vyjádření – např. “v té době už tu nebudu.”
• Dávání věcí do pořádku, dopis na rozloučenou - mnohdy mohou napsat vzkaz na rozloučenou vrstevníkům či ho zveřejnit na sociálních sítích.

V případě, že se dozvíte, že vaše dítě už plánuje sebevraždu, nenechejte je pokud možno o samotě a co nejdříve kontaktujte odbornou pomoc – záchranná služba, krizové centrum či psychiatrická léčebna.

Sebepoškozování je úmyslné ubližování vlastnímu tělu, bez cíle zemřít. Sebepoškozování se však může vymknout z kontroly a být život ohrožující. Jedná se o dysfunkční a rizikový způsob zvládání náročných situací.

Pokud si dítě dlouhodobě ubližuje, je to především signál, že se v něm něco děje, má nějaké trápení, něco mu chybí. Velmi často je to dlouhodobý stres dítěte (rozvodové spory, domácí násilí, vyhrocené konflikty mezi dítětem a rodiči v pubertě), k sebepoškozování sahají také dětí traumatizované (týrané nebo zneužívané).

Dospělí velmi často na sebepoškozování reagují strachem, zlobí se na dítě, mají tendenci je hlídat a sebepoškozující chování zakázat, nebo dokonce trestat. To však vede k ještě většímu napětí dítěte, které reaguje uzavřeností a odmítáním jakékoliv pomoci. Pokud však nejde u dítěte o pouhý experiment, bude potřebovat adekvátní terapeutickou péči.

Původním cílem je zpravidla najít úlevu, překrýt psychickou bolest bolestí fyzickou. Postupně se vytváří závislost. Sebepoškozování probíhá skrytě, dítě se za sebepoškozování může stydět, začíná problém vnímat jako své opakované selhání, jeho napětí roste a v důsledku toho hledá tímto způsobem úlevu stále častěji. Pokračuje to takto v bludném kruhu:

Spouštěč -> silné pocity napětí, úzkosti a depresivní nálady -> myšlenky na akt sebepoškození -> snaha odvrátit toto jednání -> sebepoškozující akt -> uvolnění tenze, někdy nával pocitů viny a studu.

V tomto ohledu je sebepoškozování návykové chování, které je velmi náročné překonat pouze „pevnou vůlí”. Také to znamená, že se může frekvence a závažnost sebepoškozování zhoršovat.

Jak poznat, že se dítě sebepoškozuje

• Má opakovaně nevysvětlitelné řezné rány, modřiny.
• Může mít obvázané ruce (náramky, hadříky), i v horku chodí zahalené, vyhýbá se společnému převlékání nebo sprchování.
• Svá zranění se snaží vysvětlit přirozeným způsobem, případné je bagatelizuje nebo o nich odmítá mluvit.

Doporučujeme

• I když máte dojem, že situace je alarmující, je důležité se na řešení připravit – jde nejspíš o dlouhodobý problém, kde rychlý a rázný zásah může být kontraproduktivní.
• K rozhovoru s dítětem přistupujte v klidu, bez výčitek a odsuzování, dejte pochopení jeho studu.
• Zjistěte dotazováním míru závažnosti a případné závislosti (např. jak dlouho to trvá, jak často to dělá, dítě mluví o tom, že sebepoškozování je jediný způsob, který mu přínáší úlevu)
• Nenuťte je ke slibu, že s tím hned přestane, vytvořte raději spolu krizový plán či vymýšlejte spolu možnosti, jak v tu chvíli ventilovat napětí jiným způsobem.
• Nabídněte dítěti možnost kontaktovat Linku bezpečí, kde se sebepoškozováním odborně pracují – pomáhají dětem zvládat potřebu se zranit a nabízejí i jiné, zdravější způsoby jak napětí ventilovat, umí dítěti srozumitelně vysvětlit, jak je důležité vyhledat pomoc.
• Nalezněte pro své dítě odbornou pomoc psychoterapeuta, se kterým se mohou zaměřit na příčiny vzniku potíží.