Výchova

Emoce jsou součástí každodenního života dítěte. Intenzita a projevy se mění s věkem.

Mohou nás však zaskočit v jakékoliv fázi nebo věku dítěte. Emoční vývoj dítěte ovlivňuje jeho chování, vztahy s ostatními i schopnost zvládat stres a frustraci.

Porozumět tomu, co děti prožívají a proč, je důležité pro udržení vzájemného vztahu a regulaci emocí. Důležité je porozumět i sami sobě jako rodiči. Prožívat s dítětem jeho emoce může být vyčerpávající a někdy i frustrující. Dětské emoce dokáží spolehlivě ovlivnit i ty rodičovské. Běžně se pak můžete setkat s vlastní bezmocí, výbuchy vzteku, slzami nebo apatií. Nejste sami, tyto situace zažívá většina rodičů.

Přesto máte možnost je ovlivnit a pracovat jak se svými emocemi, tak s emocemi vašich dětí. Podívejte se na stručný emocionální vývoj a na naše doporučení, jak emoce regulovat.

Jak se vyvíjejí emoce u dětí:

• Miminka (0-1 rok) - děti vyjadřují základní emoce (smutek, strach, nepohodu, radost) především pláčem a mimikou.
• Batolata (1-3 roky) - děti se ují pojmenovávat a poznat své emoce, obvykle si s nimi ale nedokáží poradit a nedokáží jejich projev ovlivnit. Časté jsou v tomto období záchvaty vzteku, které jsou vysilující pro všechny. Příčinou bývá omezená schopnost komunikaci a tím vyjádření svých potřeb, potřeba autonomie a prvního osamostatňování se, testování hranic, únava, přetížení podněty.
• Předškoláci (3-6 let) - děti již lépe rozumějí svým emocím, umí je pojmenovat, ale stále je neumí regulovat a impulzivita bývá velmi silná.
• Školní věk (6 - 12 let) - dětí intenzivně rozvíjejí své sociální dovednosti, učí se zvládat složitější emoce. Poprvé si začínají uvědomovat pocity viny, studu, ale také empatii k ostatním.
• Dospívání (12+ let) - emoce v pubertě se prohlubují, nabývají na intenzitě, děti jsou velmi citlivé na hodnocení druhými lidmi, hledají svou identitu. Opět se snižuje schopnost své emoce regulovat.

Role rodičů

Bez ohledu na věk je důležité, aby děti a dospívající věděli, že je v pořádku cítit strach, stres nebo vztek. Rodiče by měli být modelem zdravé regulace emocí a ukazovat, jak si poradit se stresem, a přitom dítěti dát prostor pro jeho vlastní způsoby zvládání. Vést je k tomu, aby si postupně budovaly své vlastní strategie, které jim pomohou nejen například při přijímačkách, ale i v dalších životních výzvách.

Doporučujeme

Regulace emocí podle věkových skupin

Správná regulace emocí je zásadní pro zvládání stresu. Děti v různých věkových fázích potřebují odlišné přístupy. Pro přehlednost jsme seskupili věk do tří skupin:

0 – 6 let: Budování základů emoční regulace

V tomto věku se dítě teprve učí, jak zvládat silné emoce, a hodně se inspiruje reakcemi rodičů. Co může pomoci?

• Uklidnění skrze kontakt – Dotyk, objetí nebo uklidňující tón hlasu pomáhají dítěti regulovat emoce lépe než slova.
• Pojmenování emocí – „Vidím, že jsi smutný, protože jsi rozlil džus.“ Pomáhá dětem pochopit, co cítí a přijmout emoci jako přirozenou.
• Herní techniky – Použití plyšáků nebo příběhů, pohádek k ukázání zvládání emocí.
• Jednoduché dechové cvičení – „Nafukování bříška“ (Pomalu se nadechnout do břicha, vydechnout jako bychom sfoukávali svíčku).

7 – 12 let: Budování strategie zvládání emocí

Dítě už většinou umí pojmenovat své emoce, ale stále se učí, jak s nimi pracovat. V tomto období je důležité poskytnou mu nástroje - způsoby - pro zvládání stresu.

• Pohyb, sport, zejména venku pomáhají přirozeně redukovat stres a jsou nejlepší prevencí duševních potíží.
• Techniky zklidnění – Dechová cvičení, grounding, antistresové předměty a jiné techniky
• Deník emocí, kreativita – Psaní o svých pocitech nebo jejich kreslení může pomáhat jejich pochopení a zpracovat to, co prožívá, obzvlášť, když se rozhodne se o to s vámi podělit.
• Zdravý životní styl a vyvážené používání technologií.
• Nácvik pozitivního vnitřního dialogu – Když dítě řekne „to nedám!“, rodič ho může vést k tomu, aby si našlo vlastní podporující větu: „Už jsem zvládl těžké věci, tohle dám taky“.

13+ let: Emoční regulace v kontextu vlastní identity

Dospívající se učí pracovat se stresem již samostatně, ale zároveň často zažívají silné emoční výkyvy nejen díky hormonům, ale také nedostatku zkušeností. Pak je potřeba mít vedle sebe někoho, komu se mohou svěřit a kde najdou pochopení, případně společně hledají řešení. Regulace emocí je tedy zatím spíše externí – spoléhají na rodiče, učitele nebo kamarády, kteří jim pomáhají zvládnout situace.

• Modelování vhodného chování - jednoduše být příkladem: „Vidím, že jsi naštvaný, pojď si dát chvíli pauzu a pak to můžeme probrat.“
• Trpělivost, vysvětlování a přijetí toho, jaké emoce dítě prožívá.
• Sport je jednou z nejefektivnější prevence psychických obtíží, obzvlášť na čerstvém vzduchu. V jeho důsledku se posiluje vytrvalost, odolnost a další dovednosti.
• Kreativita, kultura je vhodný způsob zpracování a formování vlastních emocí.
• Techniky zvládání úzkosti a uvolnění - např grounding a jiné techniky napomáhající zklidnění
• Sebereflexe – Dospívající mohou vést deník nebo psát dopisy sami sobě (např. „Co bych řekl svému budoucímu já?“). Pomáhá jim to uvědomit si, že jejich současné pocity nejsou trvalé.
• Sebepoznání - podpora vědomí toho, co pomáhá a co naopak ne.

Podpora správného vývoje emocí pro všechny věkové skupiny

• Důležité je děti učit své emoce rozpoznávat a pojmenovávat.
• Místo „neplač,” zkuste dítěti pomoci pojmenovat, co se s ním děje („Pláčeš, asi je ti smutno, pověz mi o tom se děje.”
• Neříkejte dětem, že se nesmí vztekat nebo plakat. Naučí je to stydět se za své emoce, cítit, že nejsou správné, smutek a vztek ale nezmízí a budou vytvářet nežádoucí chování a prožívání, protože se dítě nenaučí s nimi dobře nakládat.
• Pomozte dětem pochopit, že i negativní emoce jsou v pořádku a není vhodné je popírat. Rozlište ale, že je v pořádku cítit i nepříjemnou emoci, není ale v pořádku, aby emoce způsobila negativní chování vůči druhým. Nastavujte hranice toho, co není v pořádku. Např. Cítit vztek je v pořádku, nemůžeš ale kvůli němu někoho bít. Pojď vymyslet, co jiného se v tu chvíli dá dělat, aby se ti ulevilo.
• Učte děti regulovat své pocity - hledejte s nimi způsoby, jak se zklidnit (objetí, kreslení, dýchání). Pomozte dětem vyjádřit emoce jiným způsobem než křikem nebo vztekem (pojď mi říkat, co tě štve, místo toho, abys ničila hračky).
• Buďte dětem vzorem - děti se učí především nápodobou, vnímají, jak rodiče zvládají náročné emoce.
• Pomáhejte dětem budovat empatii a emoční inteligenci. Mluvte s nimi o tom, jak se cítí a také o tom, jak se asi cítí druzí lidé.
• Netrestejte děti za nezvládnuté emoce, hledejte s nimi možnosti, jak je zvládnout příště lépe. Emoční vývoje je dlouhodobý proces.
• Řekněte si o pomoc, když cítíte, že vás emoce dítěte vyčerpávají víc, než je pro vás únosné, nebo když nezvládáte emoce dětí tak, jak byste si přáli. Je to v pořádku.
• Důležité je starat se také o své vlastní emoce. Najděte si chvíli pro sebe, mluvte o svých pocitech s blízkými nebo vyhledejte podporu odborníků, když cítíte, že už nemáte sílu dál. Rodičovství je cesta plná učení – nejen pro děti, ale i pro vás.

Hodiny je online

Mobil v ruce při jídle, na toaletě, při učení, v autě… Zdá se, že dospívající bez něj téměř neexistují. Hodiny na sociálních sítích, nekonečné zprávy ve skupinových chatech, propařené večery na Xboxu. Obavy, zda je to „normální”, nebo už je to problém, zda neztrácí dítě kontakt s realitou a jak moc by měli rodiče zasahovat, běží hlavou většině rodičů. Obavy se vztahují zejména na školní výkon, soustředění, duševní zdraví, bezpečnost a vztahy.

Rozdílný pohled na technologie mezi generacemi není nic nového. Dnešní rodiče vyrůstali v době, kdy trávení času venku bylo běžnou normou, a jejich přirozenou reakcí je tedy porovnávání. Současní dospívající jsou však první generací, která vyrůstá ve světě, kde je online prostředí stejně samozřejmé jako to fyzické. Digitální prostor není jen prokrastinace. Je to i komunikace, zábava, sebevyjádření a často i práce, byť ta školní. To vše je třeba zohlednit. Zároveň to neznamená, že online svět je světem bez pravidel a limitů.

Nebojovat

Pokud se dítěti pokusíte „sebrat mobil“, pravděpodobně se dočkáte vzdoru. Lepší cestou je nabídnout mu alternativu, jakou může být například společná aktivita, která nebude vnímána jako „trest“, ale přirozená součást dne. „Pojď mi pomoct složit prádlo, připravit večeři…“ může znít banálně, ale zároveň umožňuje nenucený kontakt a rozhovor. Připravit se na „protočené oči” nebo odmítavé komentáře je určitě potřeba. Cílem není bojovat, ale naučit se společně v rodině a v době žít tak, aby byl digitální svět přínosem, ne hrozbou.

Doporučujeme

Jasná pravidla používání mobilu:

Zkuste s dětmi domluvit pravidla, kdy se mobily nepoužívají. Například u společného jídla, v posteli (před spaním, při probuzení), v autě, když se jede na kratší vzdálenost, třeba při rozvozu na kroužek a společný čas by se hodil spíše na popovídání si o prožitém dni. Možností je více, řiďte se svými hranicemi a také nechte navrhnout děti nějaká jejich pravidla.

Společně je pak dodržujte, trvejte na tom u dětí, ale respektujte je i vy sami, pokud chcete, aby byla závazná.

Nastavení hranic:

Skončil dítěti limit nebo jste ho požádali, aby mobil /zařízení už vypnul a setkáte se s odporem? Říká, že neví, jak jinak se zabavit? Vydržte. Navrhněte společné aktivity i když nejsou zrovna populární nebo nechte rozhodnutí co dělat na dceři, synovi. Nuda bývá skvělým zdrojem kreativity.

Společná práce (vykládání myčky, nákup, vaření a pod) je strávený čas, který ve chvíli, kdy se stane rutinou, může podpořit váš vztah, komunikaci a důvěru. Může se stát, že se dítě u těchto činností bude tvářit znuděně, prostřednictvím těchto činností se ale učí, ukládá si vzorec, jak se pracuje a vnímá, že chcete být s ním.

Úplné zákazy obvykle nefungují:

• Účinnější bývá najít společnou domluvu na čase, který je pro všechny přijatelný. Možná bude vyšší, než byste si představovali. Pravděpodobně ale bude naopak nižší než by si přály děti.
• Domluvte pravidla pro online hry směrem k času na nich strávených i směrem k bezpečí. Můžete trvat na tom, že vaše dítě nebude hrát online hry s nikým cizím, koho nezná i v reálném životě. Domluvte se, že hrát se může, až když jsou hotové povinnosti.
• Domluvte se, že pokud s nimi potřebujete mluvit, oslovíte je, aby vám věnovaly pozornost. Od nich pak požadujte, aby mobil na rozhovor s vámi odložily. Vy to tak dělejte také. I dospělí často dětem odpovídají „přes mobil u očí.”
• U sourozenců zohledňujte věk dětí při povolování času stráveného online. Čím mladší dítě, tím méně času. Starší dítě potřebuje vnímat, že má nějaké výhody oproti mladšímu.

Nejen čas, ale také obsah a kvalita:

Snažte se s dětmi mluvit a zjistit, k čemu především mobil používají, jak na něm čas tráví. Domluvte se, kolik čemu budou věnovat pozornosti.

Děti v dnešní době opravdu potřebují mobil (tablet, notebook) k práci do školy. Vyhledávají si informace, připravují prezentace, mají zadání úkolů nebo přípravy na různých online platformách. Zároveň pak potřebují i komunikovat s vrstevníky, sociální sítě pro ně mohou být odpočinkem a zábavou.

Důležité je ale ladit čas, který tím stráví. Domluvte se na tom, že pokud potřebovaly mobil k přípravě do školy, už pak volný čas na něm omezí a zkusí ho trávit jinak.

Zajímejte se o obsah, o hry a o komunikaci. Zahrajte si společně online hru nebo se zasmějte společně videu. Digitální svět můžete sdílet spolu i offline.

Být pozorný k tomu, jak se cítím:

Učte děti pozorovat, jak se cítí po nějakém čase stráveném scrollováním na sítích nebo hraním her. Po určitém čase přichází velká únava, vyčerpání, zahlcenost. Když se to dítě naučí vnímat, lépe pochopí, proč je dobré si čas online hlídat nebo přijmout pravidla, která společně nastavíte.

Rodič jako moderátor

Sourozenecké vztahy mohou být velmi různorodé. V průběhu čase se vyvíjejí. Závisí na věku, povaze každého dítěte, počtu dětí v rodině, výchově, rodinném prostředí i přístupu rodičů.

Jaké jsou typy vztahů mezi sourozenci?

• Rivalita, konflikty a soutěživost – sourozenci se velmi často porovnávají a soupeří o pozornost rodičů. Typické jsou hádky o spravedlnost nebo pocit, že jedno z dětí je u rodičů oblíbenější. Taková rivalita je u dětí velmi častá, ale s věkem často slábne.
  Děti si skrze ně testují hranice a učí se vyjednávat. Důležité je nehrát roli soudce, ale spíše moderátora. Pomáhá dětem dát prostor, aby si samy našly řešení, a učit je pojmenovávat své pocity („Mě naštvalo, když…“ místo „Ty jsi zlý!“). Zároveň je dobré oceňovat chvíle, kdy spolu vycházejí, a ne jen řešit konflikty.
• Pečovatel – druhý rodič – takový sourozenecký vztah je typický pro situaci, kdy je jeden sourozenec výrazně starší než druhý. Objevuje se také v rodinách, kde jsou rodiče málo přítomni nebo nefunkční. Typický je v rodinách, kde je dítě s nějakou speciální potřebou (postižením, chronickým onemocněním), kdy má dítě tendenci ulevovat v péči rodičům. Někdy v takových situacích dítě přebírá příliš velkou zodpovědnost za mladšího sourozence, která nepřísluší jeho roli.
  Starší dítě by nemělo mít automaticky odpovědnost za mladšího, ale může se učit přirozené péči a spolupráci. Pomáhá dát mu možnost říct „ne“, když se necítí na roli pečovatele. Mladší sourozenec by měl mít možnost vyjadřovat svůj názor a nebýt neustále v roli „toho menšího“. Vzájemná úcta mezi sourozenci roste, když se cítí v rodině jako rovnocenní členové, i když jsou na různých vývojových úrovních.
• Vztah plný konfliktů a odcizení – sourozenci se často hádají a mají potíže spolu vycházet. Může jít o odlišné povahy, nevyřešené pocity křivdy ze strany rodičů.
  Usmíření nevnucujte, ale podporujte postupné kroky k lepšímu porozumění. Pomáhají společné pozitivní zážitky, ale ani toto není všelék. Někdy se takový vztah zlepší v dospělosti, někdy naopak přetrvává trvalé odcizení.
• Neutrální vztah – Sourozenci spolu sice vycházejí, ale nejsou si nijak blízcí. Takový typ vztahu se obvykle objevuje až v dospívání.
  Neutrální vztah může být zdravý, pokud v něm funguje respekt. Každé dítě by mělo mít svůj prostor a zároveň vědět, že na sourozence se může spolehnout, když bude potřeba. Rodiče mohou podporovat základní laskavost a spolupráci v běžných situacích, například vzájemnou pomoc nebo drobné projevy podpory. I malá gesta mohou v budoucnu vytvořit pevnější pouto.
• Blízký a přátelský vztah – sourozenci si důvěřují, podporují se, mají společné zájmy. Často fungují jako nejlepší přátelé, tráví spolu čas i mimo rodinu, zajímají se o sebe, podporují se. Takto idylický vztah mezi sourozenci nebývá moc častý, objevuje se spíše až v dospívání a to zejména tehdy, pokud mezi sourozenci není velký věkový rozdíl.

Role rodičů ve vytváření sourozeneckých vztahů

Nejspíš každému rodiči záleží na tom, aby měli děti mezi sebou dobrý vztah. Rodiče hrají podstatnou roli ve vytváření dobrých sourozeneckých vztahů a jejich přístup může sourozence buď sblížit nebo mezi nimi nevědomky vyvolat rivalitu a napětí.

Velmi také záleží na atmosféře doma, v rodině, i mezi rodiči. Rodiče často prožívají frustraci, pocity selhání, když se jim nedaří věnovat dětem stejnou pozornost. Přemýšlejí, jak být spravedlivý, jak věnovat všem dětem dostatek péče, jak neupřednostňovat dítě, se kterým je spolupráce a domluva jednodušší. Často trpí pocitem, že nezvládají rodičovskou roli dobře, když je jedno z dětí více rozčiluje než jiné děti.

Doporučujeme

• Snažte se děti neporovnávat a naříkat o jednom, že je lepší než druhé. Nepoužívejte sourozence jako příklad. Neupřednostňujte jedno dítě.
• Podporujte vzájemnou spolupráci dětí, neučte je mezi sebou soutěžit. Povzbuzujte je, aby si pomáhaly, společně řešily problémy. Učte je radovat se z úspěchu druhého, vysvětlujte, že každý má silné a slabé stránky.
• Snažte se být spravedliví i přesto, že každé dítě potřebuje něco jiného. Některé dítě potřebuje více pozornosti, podpory péče. Neklaďte na sebe nárok, že musí každé dítě dostat to stejné. Řiďte se spíše jejich potřebami. Vysvětlujte svá rozhodnutí, proč se některému dítěti potřebujete aktuálně věnovat více s ujištěním, že i ostatní děti jsou pro Vás neméně důležité.
• Učte děti řešit konflikty bez násilí. Nezasahujte do každé hádky, veďte je k tomu, aby se děti snažily vyřešit si své problémy samy. Učte je se omlouvat a domlouvat se. Příklady dospělých jsou vždy tou nejlepší cestou, jak na to. Nepodporujte žalování, ale učte je, ať si situaci vyjasní mezi sebou.
• Posilujte společné zážitky dětí. Podporujte aktivity, které si užíváte společně se všemi dětmi (výlety, hry, společné sledování filmu). Povzbuzujte děti, aby spolu trávily čas i bez dospělých.
• Oceňujte, kdy se děti k sobě chovají hezky. Posilujete tím tento vzorec chování.
• S každým dítětem můžete mít “svůj den, odpoledne” bez ostatních. Tuto příležitost k prohlubování vztahu mohou využít oba rodiče. Při pravidelném opakování obě děti dostávají podporu 1:1 a mohou se otevřít, svěřit, zažívat pozornost, o kterou se nemusí dělit.