Rodičovská linka | Rodina

Rodina

Co se dozvíte:

  • Co když dítě odmítá mého nového partnera
  • Jak mluvit s dětmi po úmrtí blízké osoby
  • Co mohu dělat v případě násilného útoku

Doplněná rodina a nevlastní rodiče

Po rozchodu rodičů se všichni členové rodiny vyrovnávají s novou situací a leckdy do tohoto procesu zvykání si, který je sám o sobě náročný, přichází nový partner rodiče. Může mít již vlastní děti nebo se v novém soužití narodí další děti společné. Tato situace bývá vztahově velmi náročná a přináší řadu otázek. Většina párů, které budují tzv. doplněnou rodinu pochopitelně očekávají, že rodina bude okamžitě dobře fungovat. Do těchto rodin může každý z členů přinášet své vlastní představy o soužití rodiny, což je zcela normální a nevyhnutelné. Budou-li se však těchto fantazii příliš pevně držet, může to začít způsobovat problémy. Opuštění těchto představ umožňuje větší přijetí reality, větší respekt k reálné situaci a větší flexibilitu. Samozřejmě existuje velký potenciál pro to, aby složená rodina vyrostla v nový, dobře fungující systém, avšak celý proces má svoji dynamiku, potřebuje čas a nabízí mnoho výzev. Některé rodiny to zvládnou v průběhu několika let, jiné potřebují ještě více času a další se do uspokojivého stavu nikdy nedostanou.

Na Rodičovské lince se setkáváme s různými tématy dotýkajících se rodinných vztahů. Jedním z nich je také téma nevlastního rodičovství.  Nejčastěji se na nás obrací nevlastní rodiče s tím, že mají vyhrocený konflikt s nevlastním dítětem. Nevědí, jak na vzniklé situace reagovat, mají často pocit, že partner stojí na straně dítěte, cítí se bez jeho podpory. Mluví o tom, že se hodně snažili mít dobrý vztah s nevlastním dítětem, ale výsledkem je, že děti je stejně neberou, neposlouchají, ignorují, dělají naschvály.  Konzultují s námi svoji vlastní roli, nejistotu, která se objevuje jak na počátku vztahu s dítětem partnera, tak i v různých vývojových etapách dítěte, např. v době puberty. Potkáváme se se situacemi, kdy rodič odejde od rodiny za novým partnerem a bezprostředně poté tlačí děti do kontaktu s ním nebo společně začnou rovnou bydlet.  Děti jsou často v odporu, nového partnera rodiče odmítají, byť se snaží sebelépe. Z naší zkušenosti vyplývá, že všechno má svůj čas a je vhodné, aby děti prošly jednotlivými fázemi postupně (např. zpracováním rozpadu rodiny, odchod jednoho z rodičů z domu, teprve potom navázání nového vztahu s partnerem rodiče. Pokud jsou rodiče netrpěliví, mohou tím ohrozit svůj vztah s dětmi a potenciálně vztah dětí k jeho novému partnerovi.

Jak bude nevlastní rodičovství probíhat, ovlivňuje samozřejmě mnoho proměnných. Je vhodné si uvědomit, že nevlastní rodič vstupuje do svazku s partnerem i s jeho minulostí. Mezi členy biologické rodiny existují roky sdílené historie, vzpomínek a zkušeností, kterých nevlastní rodič nikdy nebude součástí. A čím dříve se s tím dokáže smířit, tím dříve se mu podaří najít svoji roli v rodině.

V doplněné rodině se děti mohou cítit zraněně a rozzlobeně, protože jejich tajná představa, že by se jejich rodiče mohli znovu k sobě vrátit, je zničena. Je přirozené, že se děti bojí, že svým přijetím nevlastního rodiče mohou zradit svého biologického rodiče. Mohou se obávat, že pokud budou mít nevlastního rodiče rády, svého biologického rodiče zraní nebo naštvanou. To může zvýšit jejich potřebu prokázat loajalitu biologickému rodiči tím, že nevlastního rodiče odmítnou nebo se k němu budou chovat nepřátelsky, aby „prokázaly“ svou lásku a loajalitu vůči svému biologickému rodiči.

Modelový příběh:

Na Rodičovskou linku se obrátila matka dvou dětí, rok po rozvodu, který proběhl po vzájemné dohodě. Důvodem byla dlouhodobá nevěra manžela. Nová partnerka manžela mezitím porodila dítě. Volající už si také našla nového partnera a ten má z prvního manželství dospívajícího syna. Zatímco devítiletá dcera situaci zvládá poměrně dobře, dvanáctiletý syn má opakované konflikty s partnerkou otce.

Doporučujeme

  • Je vhodné předem s novým partnerem komunikovat o jeho roli a míře odpovědnosti za fungování rodiny.
  • Základem řešení problémů je otevřená komunikace. Je důležité společně s dětmi pracovat na tom, aby každý člen rodiny byl přijímán takový, jaký je, hledat co pomáhá při vzájemné komunikaci, mluvit o tom, jak se navzájem členové rodiny vnímají. Vztahy a důvěru s nevlastními dětmi nelze vynutit a vyvíjejí se postupně. Pokud se vlastními silami nedaří situaci dlouhodobě zlepšit, může pomoci rodinná terapie.
  • Stanovte společná pravidla fungování ve Vaší rodině. V každé doplněné rodině bychom nalezli trochu jiný řád a systém, někteří nevlastní rodiče jsou hodně výchovně angažovaní a jiní méně. Je vhodné diskutovat společně pravidla Vašeho soužití a hledat vhodnou variantu právě pro Vás. Inspiraci můžete nacházet například v knize Třetí rodič (www.tretirodic.cz), která se tomuto tématu věnuje. 
  • Nevlastní rodič by neměl brát negativní projevy dětí příliš osobně, nemusí totiž vůbec souviset s ním, ale s jejich prožíváním pro ně tak náročné situace. Zároveň by se neměl snažit nahradit dítěti jeho biologického rodiče.  Měl by podporovat možnost dětí trávit čas o samotě s jejich biologickým rodičem a dalšími příbuznými a ukázat tak, že respektuje tyto další vztahy.
  • Přijměte fakt, že vztahy k vlastním dětem a dětem partnera mohou být odlišné. Zde nám zase může pomoci opřít se o společně vytvořená pravidla, ovšem je přesto třeba počítat s tím, že vztah k vlastním a nevlastním dětem je jiný, daný situací a kontextem – k vlastním dětem máme leckdy blíže, pomáhá nám vazba, která vzniká často již v těhotenství. Je pochopitelné, že někde může nevlastní rodič s dětmi narážet na problematické situace a je dobře, když s tím, že to nebude vždy snadné, dopředu počítá. Nápomocné může být, když vlastní rodič dětí má pochopení pro těžkosti nevlastního rodiče a podpoří ho v nalézání co nejlepších cest směrem k dětem. Může být někdy těžké mít nevlastní děti rád. To se děje v mnoha doplněných rodinách. Vyplatí se projevovat jim respekt bez ohledu na nejrůznější výhrady vůči jejich chování nebo vlastnostem.
Úmrtí v rodině

Smrt je v současné době stále ještě téma, o kterém se příliš nemluví. V situaci, kdy zemře člen rodiny, to může proto být poprvé, kdy se dítě se smrtí setká. A může to také být poprvé, kdy jsou dospělí v jeho okolí postaveni před úkol mu tuto informaci sdělit. Přirozeně chceme děti před takto smutnými událostmi chránit, či si můžeme myslet, že nemají kapacitu takovou informaci vůbec pochopit.

Děti však smrti na nějaké úrovni rozumí v každém věku. Do čtyř let nemají představu o plynutí času, proto mohou považovat smrt za dočasný stav. Rozumí však ztrátě ve formě strachu z opuštění a po smrti blízké osoby truchlí. Během věku 4 až 7 let už chápou, že smrt je definitivní stav, a mohou se zajímat o biologické zákonitosti smrti. Zažívají občasný smutek (pláčou, kladou otázky), a pak se vracejí ke hře a běžnému životu. Potřebují ujištění, že se mohou takto cítit, že je to v pořádku. Děti starší 7 let už plně chápou nevyhnutelnost a nevratnost smrti. Během dospívání jsou emoce zesílené, a proto mohou reakce na úmrtí být bouřlivé.

Situace úmrtí v rodině je zvlášť náročná pro rodiče, neboť sami truchlí, přitom je potřeba, aby byli spolehlivou oporou pro své truchlící děti. Rodiče často nevědí, jak o smrti s dítětem mluvit.

Modelový příběh:

Na Rodičovskou linku telefonuje žena, které zemřela náhle sestra při autonehodě. Je z toho v šoku, je smutná a pláče. Devítiletá dcera o tom ještě neví. S tetou měla dcerka dobrý vztah, trávily spolu hodně času. Volající neví, jestli to dokáže dceři říct. Bojí se, že tím dceru traumatizuje – nikdy s ní o takovýchto tématech nemluvila. Ptá se, co všechno dceři sdělit a zda ji vzít na pohřeb.

Doporučujeme

  • Nejdříve ošetřete sám sebe, prožijte svoji prvotní reakci na zprávu a ventilujte své emoce např. v přítomnosti jiné blízké osoby, za pomoci krizové linky.
  • Naplánujte si pečlivě, kdy a jak zprávu dítěti sdělíte – důležité je mít dostatek času a bezpečný prostor, můžete si k tomu přizvat pro podporu i jiné členy rodiny či blízké.
  • Připravte sami sebe na to, že vaše dítě může reagovat různorodě např. vztekem, šokem, nebo může také zdánlivě nereagovat – všechny reakce jsou v pořádku.
  • Nebojte se před dítětem plakat či se jinak emočně projevovat, je to pro ně signál, že emoce jsou v pořádku.

Zásady komunikace s dětmi po úmrtí blízké osoby

  • Naslouchat
    Naslouchejte vyprávění svých dětí bez hodnocení a doptávejte se jich aktivně, jak celé situaci rozumí a jak ji prožívají.
  • Říkat pravdu
    Děti se vždy pravdu nějakým způsobem nakonec dozvědí ať přímo, nebo nepřímo (např. z chování dospělých, od kamarádů), takže proto je důležitá upřímnost. Zatajováním pravdy můžete narušit důvěru mezi vámi v období, kdy dítě potřebuje se na pozůstalé dospělé spolehnout.
  • Umožnit vyjadřovat všechny emoce
    Podporujte vyjádření všech emocí, pozitivních i negativních. Děti své emoce často vyjadřují prostřednictvím hry nebo obrázků.
  • Odpovídat na otázky
    Děti se učí kladením otázek – ujistěte je, že je v pořádku, že se ptají, a odpovídejte jasně a pravdivě, pokud něco nevíte, řekněte, že nevíte. Používejte konkrétní slova („zemřel”) a vyvarujte se metafor („odešel”)
  • Řád a zvyklosti
    Po úmrtí blízké osoby prožíváme život jako chaotický, nejistý a nepředvídatelný – stejně tak ho prožívají i děti. Zachování denního řádu a obvyklých zvyků obnoví pocit stability.
  • Vzpomínat společně s dětmi na zemřelého
    Děti se tím naučí, že zemřelý člověk zůstává v životě tech, kteří žijí dál. Mohou tím také vyjadřovat své pocity. Dětem dělá dobře, pokud mohou mít po zemřelém předmět nebo fotografii.
  • Hledat společně s dětmi bezpečné prostředí, ve kterém mohou truchlit.
  • Ujišťovat, že je ostatní blízcí lidé neopustí
  • Zapojit do podpůrného systému širší rodiny
    Truchlící rodiče nemusí být v době truchlení schopni poskytnout dětem takovou oporu, kterou by potřebovaly. Proto je nutné zapojit v době truchlení širší rodinu či blízké, nebo také odborníky.
Domácí násilí

Domácím násilím se rozumí týrání fyzické (tělesné), psychické (duševní), sexuální nebo ekonomické mezi blízkými osobami, ke kterému dochází opakovaně v jejich soukromí, mimo kontrolu veřejnosti. Narůstá pozvolna, ohrožená osoba tak obtížně pozná okamžik, kdy již vztah není bezpečný, a ztrácí schopnost toto jednání zastavit. Lze se před ním těžko bránit, protože ohrožená osoba s násilníkem sdílí řadu společného, včetně obydlí, ze kterého nemá kam odejít. Toto násilí má vzrůstající tendenci: zpočátku se jedná o útoky proti lidské důstojnosti (urážky, vydírání, ponižování), následují útoky proti zdraví (facky, bití, škrcení) a může vyústit až ve vraždu. Pro domácí násilí je typické střídání období násilí a relativního klidu. V násilném vztahu se projevují tři faktory: láska, naděje (že se vše zlepší, že se partner změní apod.) a strach. Cyklus domácího násilí, v němž se střídá období „líbánek“, vzrůstající tenze, konfliktu a „usmiřování“, se stále opakuje.

Domácí násilí se často děje v přítomnosti dětí, a představuje proto jak jejich fyzické, tak především psychické ohrožení. Je to mimo jiné způsobeno i tím, že probíhá dlouhodobě, někdy i řadu let, aniž by se o něm někdo dozvěděl, a na jeho utajení se podílejí i děti, které se za situaci doma stydí a vědí, že se o tom nemá mluvit. Dítě je často rozpolcené a v nejistotě, pokud jde o vztah k rodičům, kteří se (někdy pouze jeden z nich, často oba) chovají vůči sobě agresivně. Děti v rodině, kde probíhá domácí násilí, získávají negativní vzory a považují je za normální.

Domácí násilí je trestný čin podle § 199 trestního zákoníku (Zákon č. 40/2009 Sb.) – týrání osoby žijící ve společném obydlí. Charakterizuje je:

  • Psychické násilí: hádky mezi členy domácnosti, doprovázené nadávkami, řvaním, ponižováním, urážením.
  • Fyzické násilí: rvačky mezi členy domácnosti, bití, pohlavky, facky, kopání, tahání za vlasy, škrcení, shazování na zem, může končit i vážným zraněním nebo vraždou.
  • Sexuální násilí: znásilnění nebo vynucování různých sexuálních praktik.
  • Ekonomické násilí: vynucování odevzdávání peněz, znemožnění či zákaz chodit do práce.
  • Sociální izolace: znemožňování, zakazování kontaktů s rodinou, přáteli, neustálá kontrola.

Modelový příběh:

Na Rodičovskou linku telefonuje matka, která byla několikrát napadena partnerem. Tahal ji za vlasy, křičel. Dříve toto chování omlouvala jeho náročnou prací. Popisovala, jak se poté vždy omluví a nějakou dobu vztah perfektně funguje. Volá, protože o víkendu poprvé došlo k napadení před dětmi. To jí, jak říká, otevřelo oči a nechce, aby se to opakovalo. Má velký strach, protože předpokládá, že partner bude na její rozhodnutí od něj odejít reagovat agresivně. Chtěla by se poradit, jak postupovat a ochránit se.

Doporučujeme

  • Cyklus domácího násilí může přerušit oběť jen tím, že požádá o pomoc. Násilník pravidelně slibuje, že se násilí nebude opakovat, ale nikdy slib nedodrží. Nedoufejte, že se změní. 
  • Prvním krokem z domácího násilí může být volaní na specializované linky (Linku pomoci obětem kriminality a domácího násilí, tel. č. 116 006, Acorus linka, tel. č. 283 892 772) či návštěva intervenčního centra. 
  • V případě akutního ohrožení je nutné volat tísňovou linku Policii ČR 158.

Videa, články, podcasty

Často se ptáte

Neexistuje jednoznačný návod, který bychom mohli využít. Obecně lze říct, že je vhodné rodinu propojit v momentě, kdy je naše partnerství dostatečně stabilní a rádi bychom společně plánovali budoucnost. Je třeba brát ohled na to, že nový partner přináší do soužití s dětmi velkou změnu, na kterou nemusí být vždy připravené. Je důležité naplánovat takový postup, který by vycházel dětem vstříc a komunikovat s nimi (vhodným způsobem vzhledem k jejich věku) o tom, co zažívají.

Je dobře, že si tuto otázku kladete, protože je třeba si přiznat, že ne vždy probíhá vše hladce a bez komplikací. Děti nemusí nového partnera rodiče přijmout a mít k němu pozitivní vztah, stejně tak, jako nevlastní rodič nemá povinnost mít rád děti svého partnera, i když je to samozřejmě to, co bychom rádi, aby se dělo. Jde o citlivou záležitost, se kterou je dobré zacházet s respektem ke všem členům nové rodiny. Dávat jim prostor se vzájemně poznat, a přitom ani jednu stranu do vztahu nenutit – jde o něco, co má svůj vývoj v čase, a to je často hlavní devizou, kterou rodiče v ruce mají.

Dejte oběma čas. A ptejte se na důvody, co dítěti vadí, co by si přálo, aby mohlo být spokojenější – hledejte, zda za antipatií vyjadřovanou směrem k novému partnerovi rodiče, nestojí ještě nějaké další důvody, které se dají řešit (ztráta pozornosti rodiče, nezpracované emoce z rozpadu původní rodiny, obavy z budoucího soužití).

Pro děti, stejně jako pro dospělé, je důležité, aby se mohly se zemřelou osobou rozloučit prostřednictvím nějakého rituálu. Tímto rituálem může být oficiální pohřeb, ale nemusí - můžete místo toho společně např. zasadit strom, napsat dopis, nakreslit obrázek. Doporučujeme se dítěte zeptat, jestli by na pohřeb chtělo, a připravit je na to, jak bude pohřeb probíhat. V případě otevřené rakve se nedoporučuje přítomnost dítěte.

Rodiče pochopitelně chtějí své děti chránit před realitou smrti. Smrt je ale přirozenou součástí života, se kterou se dítě dřív nebo později setká. Náročnou situaci, jako je úmrtí blízké osoby, pochopitelně prožívá většina lidí, včetně dětí, intenzivně. Zároveň je pro zdravý proces truchlení důležité tyto emoce prožít. Vyhýbáním se tématu smrti se nesníží náročnost truchlení, naopak. Může to podpořit nejistotu, chaos a nepředvídatelnost celé situace pro dítě.

Každé dítě reaguje jinak. To, že působí necitlivě nebo navenek emoce neprojevuje, nemusí znamenat, že netruchlí. Menší děti projevují emoce jiným způsobem – nedokáží např. popsat, že v nich úmrtí vyvolalo hněv, ale projeví to zlobením. Jestliže cítíte, že situaci nezvládáte, řekněte si o pomoc rodině, blízkým či na krizové lince nebo Rodičovské lince.

Pokud se necítíte ve vztahu bezpečně, připravte se na možnost ochrany nebo útěku při dalším násilném útoku. Konkrétní příklady.

  • Řekněte někomu, komu důvěřujete, co se děje.
  • Uschovejte si náhradní klíče, oblečení, důležité dokumenty, lékařské zprávy a peníze u někoho, komu věříte.
  • Uschovejte si jakýkoli důkaz o násilí (roztrhané oblečení, fotografie modřin a zranění).
  • Naplánujte si nejbezpečnější dobu a cestu k případnému útěku.
  • Pamatuje si, kam se můžete obrátit o pomoc. Noste s sebou telefonní čísla svých přátel, příbuzných a azylových domů.
  • Pokud se ocitnete v nebezpečí a potřebujete pomoc, volejte Policii ČR (tísňová linka 158, 156, 112).
  • Pokud jste zraněn(a), jděte na pohotovost nebo k lékaři a oznamte, co se stalo. Požádejte lékaře, aby návštěvu zdokumentoval, případně napsal zprávu.
  • Poučte své děti a určete jim bezpečné místo v bytě (pokoj, který jde zamknout) nebo v okolí (např. sousední dům, kam se mohou uchýlit, pokud potřebují pomoc). Ubezpečte je, že jejich úkolem je zůstat v bezpečí, nikoli ochraňovat vás.
  • Domluvte si se sousedy určité signály o pomoc – např. když se rozsvítí světlo venku, ať přivolají Policii ČR apod.
  • Pokud jste napaden(a) během telefonování na Policii ČR, ponechte telefon vyvěšený a hlasitě mluvte a křičte.
  • Při příjezdu Policie ČR, odejděte do jiného pokoje, abyste mohl(a) mluvit bez přerušování.
  • Neodmítejte lékařské vyšetření.
  • Po útoku ihned neuklízejte kvůli zachování důkazů (rozbité sklo, potrhané oblečení, chomáče vlasů – vše sesbírejte do igelitového sáčku a předejte Policii ČR).
  • Škody vyfotografujte, snímky nechte vyvolat i s datem.
  • Zjistěte si a poznamenejte jména a čísla policistů.

Vykázání v ČR je upraveno s platností v zákoně č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, konkrétně v §§ 44 až 47 „Oprávnění vykázat z bytu nebo domu i z jeho bezprostředního okolí“. Policie ČR poskytuje ohrožené osobě ochranu svou přítomností a zároveň vykázáním násilné osoby z místě bydliště. Oznámení o vykázání probíhá ústní formou, policista sdělí informace násilné i ohrožené osobě. Vydává se jen potvrzení o vykázání, které je předáno proti podpisu. Základní lhůta vykázání je 10 dnů. Pokud vykázaná osoba nesouhlasí, námitka nemá odkladný účinek, o námitce rozhoduje krajské ředitelství Policie ČR.

Policie ČR má oznamovací povinnost, informace o vykázání předává intervenčnímu centru. V případě, že jsou v rodině dětí, je informováno oddělení sociálně právní ochrany dětí v místě trvalého bydliště dítěte. Tyto instituce ohroženou osobu samy kontaktují.

Povinnosti vykázané osoby

  • Zákaz vstupu do vymezeného prostoru.
  • Zákaz navazování styku nebo kontaktu s ohroženou osobou.
  • Odevzdat na místě všechny klíče od společného obydlí, které drží.

Práva vykázané osoby

  • Vzít si věci osobní potřeby, osobní cennosti a osobní doklady před odchodem.
  • Vzít si věci nezbytné pro podnikání nebo výkon povolání, pouze jedenkrát v průběhu desetidenního vykázání a jen v přítomnosti policisty.
  • Být policistou poučen o právech a povinnostech, o možnostech dalšího ubytování.
  • Sdělit adresu pro doručování.
  • Ověřit vykázání na tísňové lince 158.
  • Vyzvednout si kopii úředního záznamu o vykázání.

Intervenční centra poskytují sociálně právní pomoc osobám ohroženým domácím násilím. Jejich pomoc je zdarma a ohrožená osoba nepotřebuje žádné doporučení. K dispozici je psycholog, právník a sociální pracovník.

V případech vykázání spolupracují s Policií České republiky a na základě záznamu o vykázání oslovují ohroženou osobu s nabídkou svých služeb.

Potřebujete se poradit?

Poradna

Vyberte si téma, o kterém se chcete dozvědět.

Zavolejte nám

Chcete si raději promluvit po telefonu?

Po-čt 9-21h, pá 9-17h

606 021 021 mimo provoz

Operátor O2

Napište nám

Proberme na chatu nebo e-mailu, co Vás trápí.

chat mimo provoz

V neděli 17-21h

e-mail volno

Odpověď do 3 pracovních dnů

Rodičovská linka nabízí krizovou pomoc a základní sociální poradenství prostřednictvím telefonu, chatu a e-mailu. V případě potřeby předáváme kontakty na další instituce a konkrétní odborná pracoviště. Služba je určena rodičům, rodinným příslušníkům a ostatním dospělým jednajícím v zájmu dětí (pedagogové, trenéři atp.). Můžete se na nás obracet s nejrůznějšími starostmi, které se týkají dětí, dospívajících a mladých dospělých do 26 let.

Služba je anonymní. Je pro klienty z celé ČR. Na lince pracují psychologové a odborní pracovníci, kteří mají dlouholetou praxi v rodinném poradenství.