Rodičovská linka | Výchova

Výchova

Co se dozvíte:

  • Jaké jsou typické projevy dětí v pubertě
  • Dítě v pubertě vyžaduje jiný výchovný přístup
  • Co dělat, když mám pocit, že dítě ztrácím
  • Je normální se vztekat
  • Jak zastavit agresivní jednání

Nejrůznější potíže spojené s výchovou dětí jsou častým tématem na Rodičovské lince. Obracejí se na nás rodiče zcela malých dětí s otázkami na častý pláč dítěte, zvládání vzteku, potíže s jídlem nebo se spaním, rodiče dětí v mladším školním věku, kteří řeší neposlušnost, zlobení ve škole, krádeže nebo lhaní. Radí se s námi rodiče puberťáků a dospívajících, znepokojení vzdorovitostí, záškoláctvím, emočními výbuchy nebo nedodržováním dosud fungujících pravidel.

Někdy se rodiče předem omlouvají, říkají, že to možná není zas až tak závažné, určitě řešíme mnohem horší věci. Rádi bychom však všechny ujistili, že nejistota rodiče, který pochybuje o své výchově, případně o tom, zda je s jeho dítětem všechno v pořádku, není něco, nad čím bychom měli mávnout rukou.

Teoreticky všichni víme, že výchova dětí je běh na dlouhé trati s mnoha výkyvy, zkrátka že děti "zlobí" a patří to k nim. Když se s tím ale potkáme na vlastní kůži a trvá to trochu déle, zkoušíme to – jak rodiče často říkávají – po dobrém i po zlém, ale změna nepřichází, vede to k vyčerpání, velké nejistotě na obou stranách a v nejhorším případě i k narušení vztahu mezi rodiči a dítětem. Rodiče jsou nazlobení, vyčerpaní, pochybují o sobě i o dítěti, které je také nazlobené, v napětí a cítí se být nepřijímané. Někdy dojde i na boj kdo s koho, který nemůže mít vítěze. V této části věnované výchově se budeme zaměřovat právě na všechna výše zmíněná témata.

Výchova dětí – prožívání rodičů

V úvodním článku v části věnované výchově se zaměříme na pocity a prožívání rodičů. Ty jsou totiž společným jmenovatelem většiny hovorů, které s rodiči vedeme. V některých případech jsou i hlavním tématem, zejména když situace, kterou rodiče řeší, nemá rychlé nebo jednoduché řešení. Věnujeme se jim přirozeně i při rozhovorech v dalších oblastech naší práce (závislosti, psychické problémy dětí atd.). Nicméně potíže při výchově, zejména ty dlouhodobé, přinášejí rodičům silnou frustraci a s tím spojené emoce a je třeba se tím zabývat, aby byli schopni na ně nahlédnout s určitým odstupem a s nadějí, že mají řešení. Chtěli bychom zdůraznit, že rodiče mají právo na své pocity, i ty velmi negativní, protože ty do dynamiky vztahu rodič x dítě zkrátka patří. Legitimizace (tedy potvrzení oprávněnosti) těchto pocitů je jednou ze zásad naší práce.

Modelový příběh:

Na Rodičovskou linku volá matka dvouapůlleté holčičky. Volající je na mateřské dovolené a má pocit, že nic nezvládá: holčička je vzteklá, oblékání, krmení, uspávání je neustálý boj, kdy volající ztrácí nervy, na dítě křičí a někdy je i plácne. To si velmi vyčítá, nikdy by si nepomyslila, že něco takového bude dělat. Celkově se cítí velmi vyčerpaně.

Vyčerpání, vyhořelost

Rodiče, kteří opakovaně zkoušejí nejrůznější postupy, aby své dítě usměrnili, vycházeli s ním a řeší nejrůznější náročné situace s neuspokojivým výsledkem, mluví často o bezmoci a beznaději, o tom, že jsou na konci svých sil. Je to pochopitelné, protože leckdy skutečně uvíznou v začarovaném kruhu, ze kterého nevidí východisko. Velmi často je psychické vyčerpání doprovázeno i tím fyzickým – nedostatkem spánku, vlastního odpočinku, snahou zvládnout všechno (to se týká zejména maminek).

Pocity viny, selhání

„Přemýšlím, kde se stala chyba..., co jsem dělal/a špatně..., moc si to vyčítám...atd.", to jsou velmi časté výroky. Nepochybujeme o tom, že většina rodičů dělá, co může, a často si neuvědomují, že mnohé, co se s dětmi děje, vůbec nezávisí na nich. Jsou zde i jiné vlivy – druhý rodič, dění ve škole, vliv vrstevníků. Někteří rodiče přiznávají, že pod vlivem emocí se uchylují k metodám, které u svých rodičů kritizovali (nejčastěji jde o křik a fyzické tresty), ale neumějí si pomoci, jiní si vyčítají konfliktní rozchod/rozvod nebo nedostatek času, který dětem věnovali. To všechno se v minulosti mohlo dít nebo se děje, důležité však je, že se rozhodli vyhledat pomoc, právě teď, když vidí, že s jejich vztahem nebo s chováním dítěte není všechno v pořádku

Negativní pocity vůči dítěti, vztek, zloba

Není vůbec snadné přiznat si, že někdy si přejeme, aby už dítě zmlklo, zalezlo, usnulo, dalo mi pokoj. Vztek, který v nás vyvolává vzdorování dítěte, jeho drzost a naschvály. Je to však užitečné – i proto, že je to obraz toho, co může cítit i dítě a co se může skrývat za jeho nepřijatelným chováním. Vztek a zloba však mohou být i důležitým signálem, zejména v případě dospívajících a mladých dospělých, že jsou překračovány hranice rodičů, kteří také mají právo se vymezit.

Obavy o dítě

Obavy o to, co se s jejich dítětem bude dít, jak jeho současné chování ovlivní jeho budoucnost, jsou dalším častým tématem. Zejména u dětí v období dospívání, které zkoušejí hranice. Je to pochopitelné, ale zároveň to často vede k tomu, že rodiče se brání předávat zodpovědnost dítěti. Přijmout obavy o dítě jako nedílnou a trvalou součást rodičovství, i v jeho dospělosti, jako problém rodiče, nikoliv dětí, které to vlastně nezajímá, je velmi těžké, nicméně důležité.

Stud vyvolaný tlakem okolí

Mnoho rodičů přiznává, že leckdy se chovají jinak, než obvykle, protože cítí tlak okolí, stydí se za chování svého dítěte, i když mu třeba rozumí – týká se to hlavně rodičů s dětmi v období vzdoru nebo s nejrůznějšími handicapy (ADHD, Aspergerův syndrom), kdy potíže dítěte nejsou patrné na první pohled. To zažívají zejména ve veřejných prostorách (MHD, supermarkety, hřiště). Rodiče také ze studu skrývají, co se u nich doma děje, nechtějí žádat o pomoc, protože by se to odhalilo. Často je to spojeno právě s pocitem selhání (někdo by mě za to mohl odsoudit, mohli by mě za to popotahovat). Máme jako anonymní linka tu výhodu, že je bezpečné o těchto pocitech, které jsou pochopitelné, ale zároveň blokující, mluvit.

Doporučujeme

  • Berte své pocity jako oprávněné a zcela přirozené, pocity totiž nikdy nemůžeme mít zcela pod kontrolou, jsou dány situací a osobním nastavením a mají svoji důležitou funkci.
  • Pečujte o sebe, zejména když cítíte, že Vám potíže s dítětem přerůstají přes hlavu, špatně spíte, stále na ně musíte myslet. Odpočatý rodič, který se umí o sebe postarat a má i jiné zájmy, než je jeho dítě, věnuje se své práci nebo koníčkům, je pro dítě větší autoritou než ten utrápený, vyčítavý a zlomený. Myslete na svoje potřeby a přes ně nastavujte dětem své hranice: „Vadí mi, když...", „Potřebuji, abys...".
  • V případě, že si nevíte rady, jste opravdu pod velkým návalem emocí, v úzkosti, v panice, nebojte se požádat o pomoc – rodinné příslušníky, odborné instituce, linky důvěry nebo i naši Rodičovskou linku.

Puberta a dospívání

Většina rodičů počítá s tím, že s jejich dítětem to bude v pubertě náročnější. Ale stejně jsou často zaskočeni emocemi, které je po konfliktu s ním zavalí. Brát pubertu vlastního dítěte s nadhledem a pochopením je velká výzva, zejména když se rodiče sami zmítají v bezmoci, vzteku a obavách. Téma respektu a uznávání autorit je jedno z nejběžnějších témat kolem puberty, která na Rodičovské lince řešíme. Rodiče zažívají zklamání, zoufalství a pocit bezradnosti doprovázené obavami a rozhořčením. Je to pochopitelné, zvlášť když s nimi jejich dítě doposud dobře vycházelo. Rodiče sami nechtěně a nevědomě „přilévají olej do ohně“, zejména když se snaží situaci řešit rozkazy a zákazy. Dá se říct, že každý tlak způsobuje protitlak – a v pubertě obzvlášť. Dítě v pubertě vyžaduje jiný výchovný přístup rodičů.

Typické projevy dětí v pubertě

  • Kritický postoj k názorům a požadavkům rodičů, důsledkem jsou častější konflikty. Jde  o projevy hledání vlastní cesty a identity, budování sebevědomí a samostatnosti. Což jsou vývojové úkoly, které dospívající děti v pubertě čekají.  A je to tak přirozené a v pořádku. 
  • Silné a rychle se střídající emoce, nejčastěji rychlé změny od vzteku k lítosti Mohou se projevit pocity zmatku a ztracenosti. 
  • Odpojení se od rodiny a tíhnutí k vrstevníkům a partě, pocity, že ti dospívajícímu rozumí nejlíp. Dítě začíná odmítat rodinné aktivity, opouští své dosavadní zájmy. Hodně času tráví zavřené ve svém pokoji. Uzavírá se do sebe.

Modelový příběh:

Na Rodičovskou linku se obrací rozrušená žena. Chce poradit, protože už si neví rady s dcerou. Té je 16 let a dle volající ji vůbec nerespektuje. Často se hádají, dcera nepomáhá doma s chodem domácnosti. Matka se ji snaží dobře vychovat, ale nyní má pocit, že už jí to „přerůstá přes hlavu“. Mají neustálé konflikty o příchodech domů a pomáhání doma. Má chuť jí zakázat přespání u kamarádky o víkendu – třeba to pomůže.

Doporučujeme

  • Pokud se objevují stále častější neshody a konflikty, je dobré se zastavit a promyslet si v klidu, ideálně i s druhým rodičem, co se to děje a co dál.
  • Připomenout si přirozenou touhu všech dospívajících jít si svou cestou a snažit se pochopit jejich emoce.
  • Reflektovat vzájemné neshody a za sebe říct, že to tak nechceme. Že stojíme o to mít s nimi dobrý vztah.
  • Vyjádřit pochopení pro jejich silné emoce i střídání nálad, edukovat je o tom, co se s nimi děje. Pokud děti budou vědět, co se s nimi děje, lépe pak poznají, že na ně jde vlna lítosti nebo vzteku. A když si to včas uvědomí, mohou odejít do ústraní, dopřát si klid, nebo si naopak mohou říct o podporu. Takové kroky vedou k menšímu počtu nekontrolovaných emočních výbuchů, které vedou k hádkám.
  • Zapojit do debaty o pravidlech a dohodách samotné dospívající (o příchodech domů, přespávání u kamarádů, času na mobilu apod.). Ptát se jich na jejich potřeby a představy, zároveň reflektovat ty svoje – a společně dojít ke kompromisu. Tedy jasně formulovat konečná pravidla (hranice) a i možné důsledky, když se nebudou dodržovat. Měl by to být partnerský rozhovor, který bude bez výčitek a kritiky.
  • Respektovat potřebu dětí být o samotě nebo s kamarády, zároveň nevzdávat vztah rodič-dítě a nabízet společné aktivity a čas. 
  • S respektem a zájmem ptát na aktuální záliby a názory dítěte.

V zásadě jde o čtyři pilíře pro dobře zvládnutou pubertu – hranice, otevřená komunikace, respekt a důvěra. Když rodiče budou jasné komunikovat své potřeby a dobře argumentovat pravidla, když svého dospívajícího potomka v klidu a trpělivě vyslechnou, když mu dají důvěru – tedy určitou míru samostatnosti, pak je velká šance na dobrou dohodu a klidnější domluvy.

Agresivní chování u dětí

Agresivní chování dětí je projevem vzteku, silné emoce, které nejsou schopny zvládnout. Vztek bývá brán jako něco, co není v pořádku. Možná jsme sami slýchali, že se nemáme vztekat, zlobit apod. Emoce však nejsou dobré a špatné, ony prostě jsou a opravdu nejde ovlivnit, co cítíme. Proto není konstruktivní dětem říkat, že nesmí něco cítit, že to cítí špatně, nebo je dokonce za pocity trestat. To, za co však každý – i dítě, nese odpovědnost, jsou činy. Vztek jde ventilovat nedestruktivní cestou nebo násilně a tady by mělo dojít k jasnému vymezení, co je přijatelné a co ne. Měli bychom si uvědomit, že nedestruktivní způsoby uvolnění vzteku musíme nejprve děti naučit. Se vztekem, agresivitou a její ventilaci si ostatně neví rady mnozí dospělí.

Důležité je také si uvědomit, že pro vznik agresivity má jedinec vždy důvod.  Někdy bývá za tzv. vztekání u dětí touha po pozornosti, protože pro děti i negativní reakce od rodiče je lepší než žádná pozornost. Je to vlastně jakési volání o pomoc: „jsem tady a všímejte si mě“. Děti bývají také citlivější na negativní podněty pokud nemají naplněné fyzické potřeby – hlad, žízeň, nevyspání apod.

Pro průběh agresivního jednání jsou typické čtyři fáze

  1. Spouštěcí fáze (kdy se stane něco, co se dítěti nelíbí)
  2. Vystupňování agresivních projevů – verbální a neverbální projevy (dítě křičí, kope do věcí, nadává, pokouší se uhodit)
  3. Krize (dítě je zcela pod vlivem emoce, nevnímá, co mu rodič říká, odmítá fyzický kontakt)
  4. Zklidnění (dítě začíná komunikovat, ustávají negativní projevy, u malých dětí je to často provázené sebelítostí a touhou po utěšování)

Modelový příběh:

Na Rodičovskou linku telefonuje otec, který má poslední rok potíže s dvanáctiletým synem. Na syna chodí stížnosti ze školy: bije spolužáky, ničí jim věci. Snažil se se synovi domluvit, když to nepomohlo přistoupil k zákazu používání mobilního telefonu a počítače. Problémy to jen prohloubilo, syn se uzavřel do sebe, na snahy o komunikaci reaguje vztekem, zavírá se v pokoji. Volající už neví, co dál. Přiznává, že sám bojuje s chutí synovi dát výprask. Je už vyčerpaný. Chtěl by se poradit, jak postupovat.

Doporučujeme

  • Nejsnadněji lze agresivní jednání zastavit ve spouštěcí fázi před vystupňováním násilných projevů. Je důležité přijmout první známky negativního nastavení dítěte např. tobě se nechce ještě domů, ty bys tu hračku chtěl, vypadáš nějak naštvaně). Pokud dospělý reaguje na dítě podrážděně, např. zvýší hlas, přerůstá negativní nastavení dítěte do vzteku.
  • Pokud je dítě již ve vzteku je důležité, jak jeho vztek přijímá pečující blízká osoba. Zda ho dokáže unést, přijmout, zpracovat a dítěti předat např. větou „Vidím, že se zlobíš, protože se ti rozbila oblíbená hračka, jasně, že se zlobíš,“ a vede ho k zdravému způsobu ventilace vzteku. Nebo dítě ignoruje, tudíž zůstane v záplavě zlosti samo a pohlcené nebo reaguje sama agresivně – dítě za tento projev potrestá násilně.
  • Děti bychom měli odmala učit, že vztek je v pořádku a zároveň, že agrese je jedna z mnoha možných reakcí na vztek, pro tuto reakci se už rozhodujeme a neseme za ni důsledky.
  • Je proto dobré mít v zásobě způsoby, kterými lze vztek upustit bezpečně. Někomu pomáhá tělesné cvičení, bouchání do polštáře nebo boxovací pytel někdo se potřebuje vykřičet někde, kde ho nikdo neuslyší, dalšímu pomohou dechová cvičení, meditace nebo progresivní svalová relaxace. Způsobů ventilace vzteku je mnoho a je třeba pomoci najít dítěti takový, který vyhovuje jemu osobně.
  • Cesta, jak se naučit zvládat bezpečnou ventilaci vzteku, než přejde k agresivnímu chování je založená na vnímání sebe sama. Naše tělo totiž mnohem dříve, než naše mysl vnímá, že se vztek probouzí a vysílá signály, které lze zachytit, pokud se na ně soustředíme. V takové fázi lze vztek obvykle velmi dobře ventilovat jinak než násilně. Vnímat signály těla se však musí dítě také naučit. Můžeme mu pomoci tím, že si s ním přiměřeně jeho věku a o vzteku povídáme v nějaké klidné chvíli. Menší děti nám můžou svůj vztek i namalovat a vyprávět nám, co ho „nakrmilo“, že tak vyrostl.
  • Pokud si s agresivním chováním svého dítěte sami nevíme rady, není žádná ostuda vyhledat odbornou pomoc – terapii.
  • Co rozhodně nelze podporovat jako řešení, jsou fyzické tresty. Podle mnohých výzkumů fyzické tresty vedou k statisticky významně vyšší míře agresivity dětí a často ústí v poruchy chování.

Často se ptáte

Tady je každá rada drahá – pokud vás vztek ovládne, nejspíš proběhne s typickými projevy, které pak vzbuzují pocity viny. Z konfliktní situace s narůstajícím vztekem (většinou na obou stranách) je nejlepší odejít s jasným pojmenováním – začínám mít vztek, asi se teď nedohodneme. A když přestřelíme, po vychladnutí je nejlepší popsat, co se stalo, případně se omluvit.

V takovém stavu je nejlepší hledat pomoc, existují aplikace, které člověku nabízejí návod na sebepéči, např. na www.nepanikar.cz, pro maminky malých dětí na www.kogito.cz. Také je možné volat na linky důvěry, případně se nechat dovézt do krizového centra.

Samozřejmě, syn by se měl dozvědět, že jste to řekla ve zlobě a že nic takového nezamýšlíte. Možná Vám už také někdy něco nepěkného řekl, když byl vzteklý, tím mu to můžete přiblížit.

Normální je jak váš strach, tak i reakce dcery – děti v tomto věku už se často dokáží o sebe postarat (nebo si to alespoň myslí) a po pravdě řečeno je strach rodičů spíše obtěžuje. Nechtějí se kvůli tomu omezovat, ale je možné se s nimi domluvit na pravidlech, která by obavy rodičů trochu ošetřila (nechají se doprovodit, pojedou taxíkem, případně přespí u kamaráda).

Při náročných situacích s dospívajícími je dobré se zastavit a pojmenovat si, co se to mezi námi děje, v čem bývá zdroj hádky, jak to celé já jako rodič prožívám. Nevyčítat, ale reflektovat atmosféru a vztah mezi mnou a dítětem, co mě mrzí, jaký vztah bych chtěl s dítětem mít. Takový projevený záměr a lítost, ochota pro to něco udělat, společně se domluvit, může udělat mnoho. Může to být ten první krok k formulování jiných pravidel fungování, od zákazů a poučování k partnerské komunikaci a důvěře.

Tam, kde žádná dohoda a domluva s dítětem neplatí, objevuje se zanedbávání základních povinností, dlouhodobě násilné a odmítavé chování k rodičům a časté a dramatické konflikty, je jistě namístě vyhledat odbornou pomoc. Rodiče by měli pomoc vyhledat i v případě, že dospívající je pod vlivem „špatné“ party a objeví se krádeže, pravidelné zneužívání alkoholu nebo jiné drogy. Nabízí se hned několik zařízení a pomáhajících služeb, kam se může rodič o pomoc a podporu obrátit.

  • Rodinná poradna, Poradna pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Poradny nabízejí rodinné poradenství, individuální, párovou nebo rodinnou terapii.
  • Soukromí psychologové, zaměření na rodinnou nebo individuální terapii.
  • Středisko výchovné péče, školské zařízení, jehož ambulantní oddělení nabízí poradenství, rodinnou terapii, vrstevnické terapeutické skupiny a další formy pomoci.
  • Oddělení sociálně právní ochrany dítěte – kurátoři pro děti a mládež do 18 let na úřadech městských částí nebo obcí.
  • V určitých problémech může dobře pomoci i zkušený výchovný poradce nebo školní psycholog.

Mnoho rodičů ve chvílích vyčerpanosti a zoufalství naráží na své limity a má pochopitelný pocit, že je to nad jejich síly. To je vede k myšlenkám, že jejich dítě se chová přehnaně, nenormálně, a zasluhovalo by trest nebo léčbu. Neposlušnost, vymezování se proti rodičům, hádky a přehnané reakce na běžné požadavky jsou však normálním projevem dospívání. Je dobré nedělat žádná velká rozhodnutí a řešení pod vlivem emocí. Je důležité, aby si rodič dal čas, zamyslet se nad tím, o čem konflikt byl, a až bude klid, se k němu vrátil.

K agresivnímu jednání velmi často dochází ve skupině tzv. skupinová agrese. Jedná se o nebezpečnou zvyšující se agresi. Ve skupině se cítí jedinec silný, cítí vzájemnou psychologickou podporu a necítí vlastní odpovědnost např. vandalismus, fanoušci na fotbalových zápasech aj. Jedinci, kteří tíhnou k agresivním projevům a jsou příslušníky skupin (part), v nichž je agresivní jednání považováno za uznávanou normu, se velmi často s touto skupinou identifikují. Důvodem je získaný pocit nadřazenosti, zvýšené sebevědomí, pozitivní sebepotvrzení, moc.

Jedná se o zástupnou agresi, kdy si dítě si vybíjí svůj hněv, vztek jinou činností než přímou agresí vůči věcem, lidem, zvířatům. např. údery do polštáře, boxovacího pytle apod. Dítě se v této situaci chová vlastně velmi zdravě – řízeně vybíjí vztek, aniž by ubližovalo. To je dobré ocenit a reflektovat. Je možné mu nabídnout pořízení boxovacího pytle, věnování se nějakému sportu (nejlépe takovému, kde může vztek řízeně uvolnit) k či jinou fyzickou činnost.

Ano, máme ji všichni. Jakýkoli kontaktní sport by bez zdravé dávky agrese nebylo možné hrát. Představte si např. fotbal, kde si protihráči předávají míč, obránci nebrání, útočníci neútočí. Nebo situaci, kdy naopak někdo zaútočí na nás a nemáme, jak utéct. Agresivitu nejde odsoudit paušálně, pouze její destruktivní projevy.

Videa, články, podcasty

Potřebujete se poradit?

Poradna

Vyberte si téma, o kterém se chcete dozvědět.

Zavolejte nám

Chcete si raději promluvit po telefonu?

Po-čt 9-21h, pá 9-17h

Operátor O2

Napište nám

Proberme na chatu nebo e-mailu, co vás trápí.

chat mimo provoz

V neděli 17-21h

e-mail volno

Odpověď do 3 pracovních dnů

Rodičovská linka nabízí krizovou pomoc a základní sociální poradenství prostřednictvím telefonu, chatu a e-mailu. V případě potřeby předáváme kontakty na další instituce a konkrétní odborná pracoviště. Služba je určena rodičům, rodinným příslušníkům a ostatním dospělým jednajícím v zájmu dětí (pedagogové, trenéři atp.). Můžete se na nás obracet s nejrůznějšími starostmi, které se týkají dětí, dospívajících a mladých dospělých do 26 let.

Služba je anonymní. Je pro klienty z celé ČR. Na lince pracují psychologové a odborní pracovníci, kteří mají dlouholetou praxi v rodinném poradenství.