Výchova

Emoce jsou součástí každodenního života dítěte. Intenzita a projevy se mění s věkem.

Mohou nás však zaskočit v jakékoliv fázi nebo věku dítěte. Emoční vývoj dítěte ovlivňuje jeho chování, vztahy s ostatními i schopnost zvládat stres a frustraci.

Porozumět tomu, co děti prožívají a proč, je důležité pro udržení vzájemného vztahu a regulaci emocí. Důležité je porozumět i sami sobě jako rodiči. Prožívat s dítětem jeho emoce může být vyčerpávající a někdy i frustrující. Dětské emoce dokáží spolehlivě ovlivnit i ty rodičovské. Běžně se pak můžete setkat s vlastní bezmocí, výbuchy vzteku, slzami nebo apatií. Nejste sami, tyto situace zažívá většina rodičů.

Přesto máte možnost je ovlivnit a pracovat jak se svými emocemi, tak s emocemi vašich dětí. Podívejte se na stručný emocionální vývoj a na naše doporučení, jak emoce regulovat.

Jak se vyvíjejí emoce u dětí:

• Miminka (0-1 rok) - děti vyjadřují základní emoce (smutek, strach, nepohodu, radost) především pláčem a mimikou.
• Batolata (1-3 roky) - děti se ují pojmenovávat a poznat své emoce, obvykle si s nimi ale nedokáží poradit a nedokáží jejich projev ovlivnit. Časté jsou v tomto období záchvaty vzteku, které jsou vysilující pro všechny. Příčinou bývá omezená schopnost komunikaci a tím vyjádření svých potřeb, potřeba autonomie a prvního osamostatňování se, testování hranic, únava, přetížení podněty.
• Předškoláci (3-6 let) - děti již lépe rozumějí svým emocím, umí je pojmenovat, ale stále je neumí regulovat a impulzivita bývá velmi silná.
• Školní věk (6 - 12 let) - dětí intenzivně rozvíjejí své sociální dovednosti, učí se zvládat složitější emoce. Poprvé si začínají uvědomovat pocity viny, studu, ale také empatii k ostatním.
• Dospívání (12+ let) - emoce v pubertě se prohlubují, nabývají na intenzitě, děti jsou velmi citlivé na hodnocení druhými lidmi, hledají svou identitu. Opět se snižuje schopnost své emoce regulovat.

Role rodičů

Bez ohledu na věk je důležité, aby děti a dospívající věděli, že je v pořádku cítit strach, stres nebo vztek. Rodiče by měli být modelem zdravé regulace emocí a ukazovat, jak si poradit se stresem, a přitom dítěti dát prostor pro jeho vlastní způsoby zvládání. Vést je k tomu, aby si postupně budovaly své vlastní strategie, které jim pomohou nejen například při přijímačkách, ale i v dalších životních výzvách.

Doporučujeme

Regulace emocí podle věkových skupin

Správná regulace emocí je zásadní pro zvládání stresu. Děti v různých věkových fázích potřebují odlišné přístupy. Pro přehlednost jsme seskupili věk do tří skupin:

0 – 6 let: Budování základů emoční regulace

V tomto věku se dítě teprve učí, jak zvládat silné emoce, a hodně se inspiruje reakcemi rodičů. Co může pomoci?

• Uklidnění skrze kontakt – Dotyk, objetí nebo uklidňující tón hlasu pomáhají dítěti regulovat emoce lépe než slova.
• Pojmenování emocí – „Vidím, že jsi smutný, protože jsi rozlil džus.“ Pomáhá dětem pochopit, co cítí a přijmout emoci jako přirozenou.
• Herní techniky – Použití plyšáků nebo příběhů, pohádek k ukázání zvládání emocí.
• Jednoduché dechové cvičení – „Nafukování bříška“ (Pomalu se nadechnout do břicha, vydechnout jako bychom sfoukávali svíčku).

7 – 12 let: Budování strategie zvládání emocí

Dítě už většinou umí pojmenovat své emoce, ale stále se učí, jak s nimi pracovat. V tomto období je důležité poskytnou mu nástroje - způsoby - pro zvládání stresu.

• Pohyb, sport, zejména venku pomáhají přirozeně redukovat stres a jsou nejlepší prevencí duševních potíží.
• Techniky zklidnění – Dechová cvičení, grounding, antistresové předměty a jiné techniky
• Deník emocí, kreativita – Psaní o svých pocitech nebo jejich kreslení může pomáhat jejich pochopení a zpracovat to, co prožívá, obzvlášť, když se rozhodne se o to s vámi podělit.
• Zdravý životní styl a vyvážené používání technologií.
• Nácvik pozitivního vnitřního dialogu – Když dítě řekne „to nedám!“, rodič ho může vést k tomu, aby si našlo vlastní podporující větu: „Už jsem zvládl těžké věci, tohle dám taky“.

13+ let: Emoční regulace v kontextu vlastní identity

Dospívající se učí pracovat se stresem již samostatně, ale zároveň často zažívají silné emoční výkyvy nejen díky hormonům, ale také nedostatku zkušeností. Pak je potřeba mít vedle sebe někoho, komu se mohou svěřit a kde najdou pochopení, případně společně hledají řešení. Regulace emocí je tedy zatím spíše externí – spoléhají na rodiče, učitele nebo kamarády, kteří jim pomáhají zvládnout situace.

• Modelování vhodného chování - jednoduše být příkladem: „Vidím, že jsi naštvaný, pojď si dát chvíli pauzu a pak to můžeme probrat.“
• Trpělivost, vysvětlování a přijetí toho, jaké emoce dítě prožívá.
• Sport je jednou z nejefektivnější prevence psychických obtíží, obzvlášť na čerstvém vzduchu. V jeho důsledku se posiluje vytrvalost, odolnost a další dovednosti.
• Kreativita, kultura je vhodný způsob zpracování a formování vlastních emocí.
• Techniky zvládání úzkosti a uvolnění - např grounding a jiné techniky napomáhající zklidnění
• Sebereflexe – Dospívající mohou vést deník nebo psát dopisy sami sobě (např. „Co bych řekl svému budoucímu já?“). Pomáhá jim to uvědomit si, že jejich současné pocity nejsou trvalé.
• Sebepoznání - podpora vědomí toho, co pomáhá a co naopak ne.

Podpora správného vývoje emocí pro všechny věkové skupiny

• Důležité je děti učit své emoce rozpoznávat a pojmenovávat.
• Místo „neplač,” zkuste dítěti pomoci pojmenovat, co se s ním děje („Pláčeš, asi je ti smutno, pověz mi o tom se děje.”
• Neříkejte dětem, že se nesmí vztekat nebo plakat. Naučí je to stydět se za své emoce, cítit, že nejsou správné, smutek a vztek ale nezmízí a budou vytvářet nežádoucí chování a prožívání, protože se dítě nenaučí s nimi dobře nakládat.
• Pomozte dětem pochopit, že i negativní emoce jsou v pořádku a není vhodné je popírat. Rozlište ale, že je v pořádku cítit i nepříjemnou emoci, není ale v pořádku, aby emoce způsobila negativní chování vůči druhým. Nastavujte hranice toho, co není v pořádku. Např. Cítit vztek je v pořádku, nemůžeš ale kvůli němu někoho bít. Pojď vymyslet, co jiného se v tu chvíli dá dělat, aby se ti ulevilo.
• Učte děti regulovat své pocity - hledejte s nimi způsoby, jak se zklidnit (objetí, kreslení, dýchání). Pomozte dětem vyjádřit emoce jiným způsobem než křikem nebo vztekem (pojď mi říkat, co tě štve, místo toho, abys ničila hračky).
• Buďte dětem vzorem - děti se učí především nápodobou, vnímají, jak rodiče zvládají náročné emoce.
• Pomáhejte dětem budovat empatii a emoční inteligenci. Mluvte s nimi o tom, jak se cítí a také o tom, jak se asi cítí druzí lidé.
• Netrestejte děti za nezvládnuté emoce, hledejte s nimi možnosti, jak je zvládnout příště lépe. Emoční vývoje je dlouhodobý proces.
• Řekněte si o pomoc, když cítíte, že vás emoce dítěte vyčerpávají víc, než je pro vás únosné, nebo když nezvládáte emoce dětí tak, jak byste si přáli. Je to v pořádku.
• Důležité je starat se také o své vlastní emoce. Najděte si chvíli pro sebe, mluvte o svých pocitech s blízkými nebo vyhledejte podporu odborníků, když cítíte, že už nemáte sílu dál. Rodičovství je cesta plná učení – nejen pro děti, ale i pro vás.

Rozdělili jsme pro vás téma dle věku

Přístup k regulaci emocí je v každém věku velmi rozdílný. Proč jsme si vybrali zrovna vztek k detailnímu popisu? Je to emoce, se kterou se na nás rodiče obracejí velice často. Proto také zde, v poradně, chceme být co nejvíce konkrétní a přiblížit vám každý věk zvlášť. V této části poradny najdete věk 1-6 let, níže pak 6-12 let a na závěr puberta.

Děti 1-6 let

Vztek je u dětí běžnou součástí jejich emočního vývoje, zejména v raném dětství. Děti se často uchylují ke vzteku, když neumí vyjádřit své pocity slovy nebo když se cítí frustrované. Nejčastěji jde o situace, kdy jsou děti např. hladové, unavené, prožívají nějaké nepohodlí, nedostatek pozornosti. Nebo také pocity nespravedlnosti, nemožnosti dosáhnout svého cíle. Děti se v tomto období také snaží získat větší nezávislost, samostatnost. Učí se, jak a kdy používat “ne”, vymezovat si tím svůj prostor a pokládají se zde základy pro sebehodnotu.

Někdy se jejich vztek projeví jako agrese vůči věcem, druhým dětem, někdy i sobě. Je důležité děti i sebe naučit s takovými situacemi pracovat. Nemusí to být snadné, obvykle to chce trochu času a úsilí, může se ale zlepšit, jak dítě svůj vztek zvládá a tím, jak reagujeme my rodiče.

Doporučení:

• Snažte se zůstat klidný. Dítě se učí z vašeho chování. Pokud zůstanete v klidu, pomůžete mu zvládnout jeho emoce. Není to snadné, když se nám mnohdy chce začít křičet a vztekat se spolu s dítětem. Nebo když nám okolí dává najevo, jak nezvládáme výchovu svého dítěte.
• Zkuste vymyslet strategii, která vám pomůže takové chvíle zvládnout. Můžete poodejít kousek dál, připomínat si, že to dítě nedělá naschvál, v duchu si počítat nebo zpívat písničku, abyste trochu odpoutali svoji pozornost od vzteku, který s dítětem - nebo s vámi lomcuje.

Konkrétně:

1. Pomozte dítěti pochopit, co cítí - pojmenujte jeho emoce: vidím, že jsi naštvaný, že jsi nedostal tu hračku. Tím si i vy sami zvědomíte, co se vlastně děje.
2. Stanovte hranice - jasně a klidně, ale pevně vysvětlete, co je a není přijatelné chování. Např. Můžeš být naštvaný, ale nemůžeš házet věcmi. Chápu, že se zlobíš, ale nemůžeš někoho kopat.
3. Nabídněte dítěti alternativu - pomozte mu najít jiný způsob, jak může vyjádřit své pocity. Může si zadupat, bouchnout do polštáře, běhat kolem prolézačky na hřišti.
4. Nezakazujte mu plakat, neříkejte mu, že se nic neděje. Učíte ho tím nevěřit svým prožitkům. Zkuste spíše vydržet pláč nebo i křik, pokud se odehrává na přijatelném místě. Pokud ne, s dítětem odejděte někam, kde tolik neruší a dovolte mu jeho emoce prožít. Každý pláč a křik skončí.
5. Za každou situaci, kterou dítě zvládlo, aniž by něco zničilo nebo někoho uhodilo, ho pochvalte. Když je v klidu, povídejte si, co mu pomohlo, jak to zvládlo, posilujte to, co pomáhá. Když se to nepovede, netrestejte ho. Řekněte si, že to budete zkoušet dál, nejdůležitější je snaha.
6. Pokud vaše dítě někomu ublížilo nebo něco zničilo, naučte ho se omluvit. U menších dětí se mohou i navzájem pohladit, pokud to druhému dítěti nevadí. Mluvte se svým dítětem o tom, že druhé dítě pláče, bolí ho to. Nevyvolávejte v něm pocity viny - vidíš, teď pláče kvůli tobě, ale pojmenujte situaci - pláče, protože ho bolí to kopnutí (bouchnutí, kousnutí). Jděte společně za druhým dítětem a pomozte vašemu dítěti se omluvit. Vy se omluvte jeho rodiči - dítě přejímá vaše vzory chování.
7. Pracujte dobře s časem. Upozorněte dítě, že se blíží konec hry, času na hřišti, návštěvy. Domluvte se, co chce ještě stihnout, než bude potřeba odejít - sklouznout se, dokreslit obličej princezně, dostavět věž z lega… Můžete se i domluvit, jak si udělat zábavnější odchod ze hřiště (budeme skákat jako žáby, poletíme jako ptáčci) nebo oblékání (venku je vánice a musíme se co nejvíc nabalit), cestu domů (představ si, co by sis přál, aby tě domů odvezlo, odneslo - jednorožec, ponorka…). Hra dětem pomáhá zacílit pozornost jinam a lépe zvládnout náročné chvíle.

• Někdy se to přes všechnu snahu nepovede. Nebuďte na sebe přísní. Nenechte se vtáhnout do diskuzí okolí, které to může hodnotit. Jde o vaše dítě a váš vztah s ním. Vy ho znáte nejlépe. Další den může být zase úplně jiný.
• Myslete na pravidelný spánek, režim, jídlo, dostatek času na hru, aby dítě bylo odpočaté.
• Neváhejte si říct o odbornou pomoc a podporu, pokud o ni stojíte nebo vám přijde, že ji potřebujete.

Dítě 6 - 12 let

V tomto věkovém období se děti ještě stále učí, jak zvládat silné emoce. Může jim chybět dovednost vyjádřit frustraci slovy, popsat příhodně, jak se cítí. I obyčejná únava, hlad nebo přetížení, nedostatek spánku, příliš mnoho podnětů, vedou ke vzteklým a výbušným reakcím.

Ke vzteku také často vedou pocity frustrace a bezmoci, pokud se jim něco nedaří ve škole, v kroužcích, mezi vrstevníky. Děti mají silný smysl pro spravedlnost, pokud cítí, že s nimi není zacházeno férově, reagují hněvem. Velmi často se děti srovnávají s vrstevníky nebo sourozenci. Pokud mají pocit, že nesouhlasí s rozhodnutím rodičů nebo učitelů, reagují obvykle výbušně, při pocitech žárlivosti mohou reagovat i agresivně vůči vrstevníkům. Stejně tak, pokud mají mezi vrstevníky pocity ohrožení při konfliktech nebo šikaně. Obvykle jde o obrannou reakci.

Děti citlivě vnímají rodinnou atmosféru. Pokud se rodiče hádají, rozvádějí nebo na děti nemají dostatek času, nevěnují jim dost pozornosti, mohou děti reagovat hněvivě. Stejně tak v situacích, kdy v rodině panují velmi přísná pravidla nebo naopak nedostatek hranic.  

Doporučení:

• Pomozte dítěti rozpoznat a pojmenovat jeho emoce. Mluvte s ním o tom, jak mu je. Pokud neví, nabízejte možnosti, dítě může vyjadřovat souhlas nebo nesouhlas. Tím nabízíte možnosti a učíte ho rozlišovat emoce.
• Nabízejte porozumění, trpělivost, uznání.
• Nedevalvujte jeho pocity, přijměte je, ale ukazujte mu zdravé způsoby, jak zvládat frustraci a vztek.
• Udržujte jasná pravidla a hranice, které jsou srozumitelné a vždy stejné. Vysvětlujte, proč je nastavujete a tam, kde to jde a s ohledem na věk, zapojte do jejich nastavení i dítě.
• Všímejte si, kdy a proč se vztek objevuje, hledejte, ve kterých situacích, a co ho spouští. Zkoušejte pak společně vymyslet, co by pomohlo situaci zvládnout lépe. Může to být třeba počítání v duchu, odchod ze situace, upření pozornosti na něco jiného, mačkání stresové hračky, gumy, vyřčení “kouzelného slova, zaklínadla,” které odežene vztek, proběhnutí se, odchod na záchod, kde si dítě může zadupat a říct něco nahlas nebo udělat pár dřepů, stříhání do něčeho, čmárání tužkou po papíře, píchání tužkou do gumy - záleží, v jakém prostředí dítě zrovna je a co v tu chvíli může dělat. Pomozte dítěti ve chvíli, kdy je v klidu, najít, co mu uleví, a naučit se, jak situace může zvládnout.
• Dávejte postupně s ohledem na věk dítěti pocit kontroly nad některými rozhodnutími.
• Pokud vám přijde, že se vám nedaří spolu s dítětem situace dobře zvládat, využijte pomoc odborníka, který vám může být oporou v hledání příčin i řešení vzteku u vašeho dítěte.

Puberta

V pubertě emoce dětí lítají nahoru dolů, jsou často proměnlivé a velmi bouřlivé. Příčiny jsou různé. Nejčastěji jde o hormonální změny, které ovlivňují náladu a emoce. Děti v pubertě jsou v důsledku toho často podrážděné, impulzivní, vzteklé. Mozek dospívajících se stále vyvíjí a oblast, která řídí sebekontrolu a rozhodování, zdaleka ještě není „hotová.”

Naopak centrum emocí je velmi aktivní, proto puberťáci často reagují silně na stresové reakce. Stres bývá častým zdrojem vzteku nebo agresivních reakcí. Dospívající bývají vystaveni nejrůznějším tlakům a nárokům, které pro ně bývají stresující - škola, vztahy s vrstevníky, první lásky, očekávání rodičů, tlak na budoucnost a úspěch ve společnosti. Často děti v souvislosti s plným denním programem, ale také v souvislosti s používáním digitálních technologií nebo nezdravému spánkovému režimu trpí nedostatkem spánku. Zároveň organismus, který čelí nárokům dospívání, bývá snadno a zvýšeně unavitelný. Dospívající potřebují kvalitní a dostatečný spánek, aby se mohli cítit dobře.

Dospívající, kteří se již více blíží dospělosti než dětství, zažívají velký tlak vrstevníků, se kterými se srovnávají, snaží se mezi nimi obstát a najít svou pozici. Srovnávají se i prostřednictvím sociálních sítí, což často způsobuje frustraci, nejistotu, pocity méněcennosti. Zároveň se děti snaží vytvořit si vlastní identitu, snaží se být nezávislí, ale narážejí na pocity neporozumění u rodičů nebo jiných autorit, či na konflikty mezi vrstevníky. Obrannou reakcí může být agresivní chování.

Doporučení:

• Dbejte na dobrý spánkový režim vašeho dospívajícího dítěte. I teenager ve věku 14-18 let by stále měl spát přibližně 8 - 10 hodin v kuse. Nesklouzněte příliš brzy k tomu, že necháte odchod do postele na dětech. Přirozeně budou chtít spíše ponocovat, což ale není v souladu s ranním vstáváním do školy.
• Dbejte, pokud možno, také na zdravý životní styl dítěte - zajistěte mu dostatek kvalitního jídla, omezte sladké nápoje, fast food a různé snacky plné cukru nebo naopak soli. To, co dítě konzumuje, má velký vliv na to, jak se cítí. Nejspíš nezabráníte tomu, že si takové dobroty váš teenager koupí s vrstevníky, proto se snažte zdravé jídlo vyvážit alespoň doma.
• Nastavte jasná pravidla a hranice, držte je, ale mluvte o nich a vysvětlujte, proč jsou nastavená takto. Tam, kde to jde, zkuste pravidla domlouvat i s dítětem. Snažte se o kompromis. Podporujte teenagera v nezávislosti s jasnými pravidly, která platí.
• Podporujte otevřenou komunikaci - neodsuzujte dítě, nezlehčujte jeho prožívání a emoce, nechte si vysvětlit jak se cítí a proč. Hledejte pak spolu cesty, jak zařídit, aby se cítil co nejlépe, ale zároveň bylo pro vás takové řešení přijatelné.
• Buďte trpěliví, mějte na mysli, že puberťák ve velké většině situací není naschvál vzteklý a výbušný. Ani jemu většinou v takových emocích není dobře. Neumí je ale v tomto období dobře ovládat.
• Pomáhejte dítěti najít zdravé způsoby, jak zvládat emoce a stres a ohledem na místo a situaci, kde se zrovna nachází. Může to být sport, hudba, kreslení, trhání papíru, mačkání pet láhve, mačkání antistresových hraček nebo zatínání a povolování pěstí, soustředění se na dech nebo na konkrétní předměty v místnosti. Existují různé techniky, jak zvládat náročné emoce.
• Ukazujte mu na sobě, že jde vztek zvládnout a buďte mu příkladem v řešení konfliktů bez agresivity. Snažte se ve vzájemných konfliktech zůstat klidní. Křik, tresty a vlastní vztek situaci obvykle zhorší.
• Pokud se váš puberťák vzteká, vyhněte se kárání, sarkasmu, zesměšňování: “Chováš se jak blázen.” Místo toho pojmenujte situaci a odložte její řešení, dopřejte vám oběma prostor na zklidnění: “Vidím, že jsi naštvaný. Já už docela taky. Pojďme to odložit a pobavíme se o tom později. Teď by to k ničemu nevedlo.”
• Jasně a klidně nastavte pravidla komunikace a dejte najevo, že agresivní chování je nepřijatelné: “Pokud o tom chceš mluvit, fajn, můžeme, ale bez urážek.” “Je mi jasné, že jsi naštvaný, ale nemůžeš na mě křičet.”
• Po konfliktu se k situaci vraťte a promluvte si v klidu a bez výčitek o tom, co se stalo a hledejte, jak to příště zvládnout lépe. Zeptejte se dítěte, co ho rozčílilo a jak by se tomu dalo příště zabránit.
• Pokud se vám zdá, že jde o agresi, která se často opakuje nebo již někoho ohrožuje, dochází k ničení věcí, je na místě poradit se s odborníkem (psychoterapeutem).
• Řekněte si i vy sami o podporu u blízkých nebo u odborníka. Puberta bývá pro rodiče náročným obdobím.  

Z autority na průvodce

Puberta je jednou z nejdůležitějších a zároveň nejnáročnějších fází vývoje dítěte.

Přináší nejen fyzické změny, ale také zásadní proměny v emocích, chování a vztazích. Pro rodiče je to období plné výzev, kdy se mění dynamika rodiny a vyvstává potřeba přizpůsobit výchovný přístup.

Období puberty může být pro rodiče náročné a často i frustrující. Možná máte pocit, že vaše dítě už „není vaše“ a že ztrácíte kontrolu nad tím, co se v jeho životě děje. Tyto pocity jsou přirozené, ale je důležité si připomenout, že vaše role se mění – z autority na průvodce. Dejte si prostor pro své emoce, mluvte o nich s partnerem, přáteli nebo odborníkem. Vaše trpělivost a podpora jsou základem, na kterém může vaše dítě stavět, i když to v tuto chvíli možná neukazuje.

Většina rodičů řeší časté konflikty s dětmi v pubertě. Nedaří se domluvit, rodiče a děti mají různé představy o trávení volného času, plnění domácích povinností, návratech domů, přípravě do školy… Konflikty v tomto období nejsou známkou špatného vztahu, ale přirozenou součástí vývoje nezávislosti dítěte. Jinými slovy, neděje se nic špatně, pokud jste se svým pubertálním dítětem v častých konfliktech. Dítě potřebuje vyrůst, získat svou autonomii, způsob, jakým reaguje na svět kolem sebe. Vzájemné „naštvání se na sebe” umožňuje dětem i rodičům lépe zvládnout separaci, v kterou má dospívání přirozeně vyústit. Cílem není nechat dítě, aby si dělalo, co chce, ale ani násilně omezovat dítě ve vývoji přílišnou přísnostní, striktností a neumožněním získávat své zkušenosti.

Pro všechny v rodině je to nové. Děti se učí samostatnosti, zodpovědnosti, utváření vlastních názorů, hodnot a jejich obhajobu. Rodiče se učí pouštět své děti do světa, důvěřovat jim, respektovat jejich svébytnost. Přináší to mnoho výzev pro všechny. Ne vždy se podaří na vše reagovat v klidu, trpělivě, bez hádek nebo třeba dusna, kdy se doma nemluví. Zkuste k sobě být laskaví a odpusťte si, pokud jste nereagovali v klidu nebo tak, jak byste si přáli, snažte se spolu s dětmi komunikovat, vysvětlovat, proč jste reagovali, tak jak jste reagovali (ztratili jste trpělivost, báli jste se o něj, nevěděli jste si vůbec rady..), omluvte se, pokud je to na místě. Vaše přirozenost vám může pomoci získat přirozenou autoritu spíš než neústupnost.

Nejčastější zdroje konfliktů mezi rodiči a dětmi v pubertě:

• Touha po nezávislosti - Dospívající se snaží osamostatnit, chtějí dělat vlastní rozhodnutí. Rodiče se je snaží i nadále chránit, špatně snášejí pocit, že ztrácí na děti vliv a kontrolu nad nimi. Není snadné děti pustit do světa a nechat je dělat vlastní rozhodnutí, nechat na ně dopadnout za jejich jednání. 
• Změny nálad a emocí - Hormonální změny, které způsobují změny nálad a často bouřlivé emoce, kdy puberťáci reagují podrážděně a nepředvídatelně, vedou k častým konfliktům. Děti v pubertě často samy neví, jak své emoce zvládnout, a tak reagují podrážděně nebo vzdorovitě. Pro rodiče je pak těžké se na ně naladit, pochopit je a reagovat v klidu. 
• Odlišné hodnoty a priority - Rodiče často kladou důraz na školu, domácí povinnosti, zodpovědnost a budoucnost. Pro děti v pubertě je ale mnohem důležitější žít tady a teď, získávat zkušenosti, věnovat se kamarádům a svým koníčkům, trávit čas online. Někdy se těžko hledá kompromis a společná dohoda. 
• Pravidla a hranice - Většina dětí v pubertě se cítí omezena pravidly, která nastavují dospělí, považují je za nespravedlivá nebo zbytečná. Jsou připraveni dělat vše jinak, „měnit svět,” a přijde jim, že dospělí jsou zbytečně zkostnatělí. Bouří se proti autoritám. Dospělí jsou mnohem více zvyklí se pohybovat ve světě, který je řízený normami, pravidly a jejich dodržováním, i svými zkušenostmi. 
• Vliv vrstevníků - Přátelé a sociální skupiny hrají v pubertě významnou roli. Vrstevníci jsou pro puberťáka důležitější než dospělí. Zapadnutí do skupiny a uznání „party” je v tomto období klíčové. Rodiče se často obávají nevhodného vlivu kamarádů nebo jen špatně snášejí, že se děti vzdalují a chtějí čas trávit raději s nimi než s rodiči.

Doporučení:

• Respektujte jejich samostatnost. Dospívající potřebují cítit, že mají svůj prostor. Poskytujte jim větší míru odpovědnosti, ale zároveň nastavte jasné hranice.
  • Chtějte vědět, kde dítě je a s kým tráví čas.
  • Domluvte se, jak o sobě dá vědět a kdy se vrátí.
  • Trvejte na jejich dodržování.
• Poslouchejte bez odsuzování. Vytvořte prostředí, kde se vaše dítě bude cítit bezpečně sdílet své pocity a obavy. Vyhněte se okamžité kritice nebo zlehčování jejich problémů. Naopak podporujte dítě v komunikaci, dávejte mu najevo, že jste mu k dispozici a pokud bude chtít a potřebovat, jste připraveni naslouchat. Ujistěte ho, že jste připraveni kdykoliv pomoci, i kdybyste se třeba v první chvíli zlobili nebo prožívali jiné emoce.
• Přizpůsobte komunikaci. Místo příkazů a zákazů zkuste více diskutovat. Vysvětlete své důvody a dejte jim prostor k vyjádření jejich názoru. Snažte se hledat kompromisy a vytvářet dohody. Na jejich dodržování pak trvejte. Půjde to snáz i vašemu dítěti, když se na vytvoření dohody bude podílet. Zmiňujte, že stojíte o to, aby váš vztah byl dobrý.
• Buďte trpěliví. Snažte se být oporou ne protivníkem. Je normální, že dospívající jednají impulzivně nebo nerozumně. Snažte se reagovat klidně a přistupujte k situacím jako k příležitosti učit je zvládat vlastní emoce a chování. Uznání jejich pocitů neznamená souhlas s jejich chováním. Například: „Chápu, že jsi naštvaný, ale prosím, nekřič na nás.“
• Podporujte jejich zájmy. Zajímejte se o jejich koníčky a svět. Vaše podpora jim pomůže budovat sebevědomí a pocit, že vám na nich záleží. Ptejte se jich, co je baví, koho a jaký obsah sledují na sítích, jak se měli s kamarády. Možná vám toho nepoví moc, ale budou vnímat, že se o ně zajímáte, že vám záleží na tom, jak se mají. Nebagatelizujte a nezesměšňujte to, co vaše děti zajímá ani jejich emoce s tím spojené.
• Připomínejte si, že to je období, kdy je vývojovým úkolem dítěte osamostatnit se. Aby to mohlo udělat, musí se od vás odpoutat. To není snadné pro nikoho ze zúčastněných. Proto to příroda zařídila tak, aby v tomto období vznikalo mnoho neshod a konfliktů. To vede obvykle k naštvání a to umožňuje se od sebe oddělit.

Hodiny je online

Mobil v ruce při jídle, na toaletě, při učení, v autě… Zdá se, že dospívající bez něj téměř neexistují. Hodiny na sociálních sítích, nekonečné zprávy ve skupinových chatech, propařené večery na Xboxu. Obavy, zda je to „normální”, nebo už je to problém, zda neztrácí dítě kontakt s realitou a jak moc by měli rodiče zasahovat, běží hlavou většině rodičů. Obavy se vztahují zejména na školní výkon, soustředění, duševní zdraví, bezpečnost a vztahy.

Rozdílný pohled na technologie mezi generacemi není nic nového. Dnešní rodiče vyrůstali v době, kdy trávení času venku bylo běžnou normou, a jejich přirozenou reakcí je tedy porovnávání. Současní dospívající jsou však první generací, která vyrůstá ve světě, kde je online prostředí stejně samozřejmé jako to fyzické. Digitální prostor není jen prokrastinace. Je to i komunikace, zábava, sebevyjádření a často i práce, byť ta školní. To vše je třeba zohlednit. Zároveň to neznamená, že online svět je světem bez pravidel a limitů.

Nebojovat

Pokud se dítěti pokusíte „sebrat mobil“, pravděpodobně se dočkáte vzdoru. Lepší cestou je nabídnout mu alternativu, jakou může být například společná aktivita, která nebude vnímána jako „trest“, ale přirozená součást dne. „Pojď mi pomoct složit prádlo, připravit večeři…“ může znít banálně, ale zároveň umožňuje nenucený kontakt a rozhovor. Připravit se na „protočené oči” nebo odmítavé komentáře je určitě potřeba. Cílem není bojovat, ale naučit se společně v rodině a v době žít tak, aby byl digitální svět přínosem, ne hrozbou.

Doporučujeme

Jasná pravidla používání mobilu:

Zkuste s dětmi domluvit pravidla, kdy se mobily nepoužívají. Například u společného jídla, v posteli (před spaním, při probuzení), v autě, když se jede na kratší vzdálenost, třeba při rozvozu na kroužek a společný čas by se hodil spíše na popovídání si o prožitém dni. Možností je více, řiďte se svými hranicemi a také nechte navrhnout děti nějaká jejich pravidla.

Společně je pak dodržujte, trvejte na tom u dětí, ale respektujte je i vy sami, pokud chcete, aby byla závazná.

Nastavení hranic:

Skončil dítěti limit nebo jste ho požádali, aby mobil /zařízení už vypnul a setkáte se s odporem? Říká, že neví, jak jinak se zabavit? Vydržte. Navrhněte společné aktivity i když nejsou zrovna populární nebo nechte rozhodnutí co dělat na dceři, synovi. Nuda bývá skvělým zdrojem kreativity.

Společná práce (vykládání myčky, nákup, vaření a pod) je strávený čas, který ve chvíli, kdy se stane rutinou, může podpořit váš vztah, komunikaci a důvěru. Může se stát, že se dítě u těchto činností bude tvářit znuděně, prostřednictvím těchto činností se ale učí, ukládá si vzorec, jak se pracuje a vnímá, že chcete být s ním.

Úplné zákazy obvykle nefungují:

• Účinnější bývá najít společnou domluvu na čase, který je pro všechny přijatelný. Možná bude vyšší, než byste si představovali. Pravděpodobně ale bude naopak nižší než by si přály děti.
• Domluvte pravidla pro online hry směrem k času na nich strávených i směrem k bezpečí. Můžete trvat na tom, že vaše dítě nebude hrát online hry s nikým cizím, koho nezná i v reálném životě. Domluvte se, že hrát se může, až když jsou hotové povinnosti.
• Domluvte se, že pokud s nimi potřebujete mluvit, oslovíte je, aby vám věnovaly pozornost. Od nich pak požadujte, aby mobil na rozhovor s vámi odložily. Vy to tak dělejte také. I dospělí často dětem odpovídají „přes mobil u očí.”
• U sourozenců zohledňujte věk dětí při povolování času stráveného online. Čím mladší dítě, tím méně času. Starší dítě potřebuje vnímat, že má nějaké výhody oproti mladšímu.

Nejen čas, ale také obsah a kvalita:

Snažte se s dětmi mluvit a zjistit, k čemu především mobil používají, jak na něm čas tráví. Domluvte se, kolik čemu budou věnovat pozornosti.

Děti v dnešní době opravdu potřebují mobil (tablet, notebook) k práci do školy. Vyhledávají si informace, připravují prezentace, mají zadání úkolů nebo přípravy na různých online platformách. Zároveň pak potřebují i komunikovat s vrstevníky, sociální sítě pro ně mohou být odpočinkem a zábavou.

Důležité je ale ladit čas, který tím stráví. Domluvte se na tom, že pokud potřebovaly mobil k přípravě do školy, už pak volný čas na něm omezí a zkusí ho trávit jinak.

Zajímejte se o obsah, o hry a o komunikaci. Zahrajte si společně online hru nebo se zasmějte společně videu. Digitální svět můžete sdílet spolu i offline.

Být pozorný k tomu, jak se cítím:

Učte děti pozorovat, jak se cítí po nějakém čase stráveném scrollováním na sítích nebo hraním her. Po určitém čase přichází velká únava, vyčerpání, zahlcenost. Když se to dítě naučí vnímat, lépe pochopí, proč je dobré si čas online hlídat nebo přijmout pravidla, která společně nastavíte.

Rodič jako moderátor

Sourozenecké vztahy mohou být velmi různorodé. V průběhu čase se vyvíjejí. Závisí na věku, povaze každého dítěte, počtu dětí v rodině, výchově, rodinném prostředí i přístupu rodičů.

Jaké jsou typy vztahů mezi sourozenci?

• Rivalita, konflikty a soutěživost – sourozenci se velmi často porovnávají a soupeří o pozornost rodičů. Typické jsou hádky o spravedlnost nebo pocit, že jedno z dětí je u rodičů oblíbenější. Taková rivalita je u dětí velmi častá, ale s věkem často slábne.
  Děti si skrze ně testují hranice a učí se vyjednávat. Důležité je nehrát roli soudce, ale spíše moderátora. Pomáhá dětem dát prostor, aby si samy našly řešení, a učit je pojmenovávat své pocity („Mě naštvalo, když…“ místo „Ty jsi zlý!“). Zároveň je dobré oceňovat chvíle, kdy spolu vycházejí, a ne jen řešit konflikty.
• Pečovatel – druhý rodič – takový sourozenecký vztah je typický pro situaci, kdy je jeden sourozenec výrazně starší než druhý. Objevuje se také v rodinách, kde jsou rodiče málo přítomni nebo nefunkční. Typický je v rodinách, kde je dítě s nějakou speciální potřebou (postižením, chronickým onemocněním), kdy má dítě tendenci ulevovat v péči rodičům. Někdy v takových situacích dítě přebírá příliš velkou zodpovědnost za mladšího sourozence, která nepřísluší jeho roli.
  Starší dítě by nemělo mít automaticky odpovědnost za mladšího, ale může se učit přirozené péči a spolupráci. Pomáhá dát mu možnost říct „ne“, když se necítí na roli pečovatele. Mladší sourozenec by měl mít možnost vyjadřovat svůj názor a nebýt neustále v roli „toho menšího“. Vzájemná úcta mezi sourozenci roste, když se cítí v rodině jako rovnocenní členové, i když jsou na různých vývojových úrovních.
• Vztah plný konfliktů a odcizení – sourozenci se často hádají a mají potíže spolu vycházet. Může jít o odlišné povahy, nevyřešené pocity křivdy ze strany rodičů.
  Usmíření nevnucujte, ale podporujte postupné kroky k lepšímu porozumění. Pomáhají společné pozitivní zážitky, ale ani toto není všelék. Někdy se takový vztah zlepší v dospělosti, někdy naopak přetrvává trvalé odcizení.
• Neutrální vztah – Sourozenci spolu sice vycházejí, ale nejsou si nijak blízcí. Takový typ vztahu se obvykle objevuje až v dospívání.
  Neutrální vztah může být zdravý, pokud v něm funguje respekt. Každé dítě by mělo mít svůj prostor a zároveň vědět, že na sourozence se může spolehnout, když bude potřeba. Rodiče mohou podporovat základní laskavost a spolupráci v běžných situacích, například vzájemnou pomoc nebo drobné projevy podpory. I malá gesta mohou v budoucnu vytvořit pevnější pouto.
• Blízký a přátelský vztah – sourozenci si důvěřují, podporují se, mají společné zájmy. Často fungují jako nejlepší přátelé, tráví spolu čas i mimo rodinu, zajímají se o sebe, podporují se. Takto idylický vztah mezi sourozenci nebývá moc častý, objevuje se spíše až v dospívání a to zejména tehdy, pokud mezi sourozenci není velký věkový rozdíl.

Role rodičů ve vytváření sourozeneckých vztahů

Nejspíš každému rodiči záleží na tom, aby měli děti mezi sebou dobrý vztah. Rodiče hrají podstatnou roli ve vytváření dobrých sourozeneckých vztahů a jejich přístup může sourozence buď sblížit nebo mezi nimi nevědomky vyvolat rivalitu a napětí.

Velmi také záleží na atmosféře doma, v rodině, i mezi rodiči. Rodiče často prožívají frustraci, pocity selhání, když se jim nedaří věnovat dětem stejnou pozornost. Přemýšlejí, jak být spravedlivý, jak věnovat všem dětem dostatek péče, jak neupřednostňovat dítě, se kterým je spolupráce a domluva jednodušší. Často trpí pocitem, že nezvládají rodičovskou roli dobře, když je jedno z dětí více rozčiluje než jiné děti.

Doporučujeme

• Snažte se děti neporovnávat a naříkat o jednom, že je lepší než druhé. Nepoužívejte sourozence jako příklad. Neupřednostňujte jedno dítě.
• Podporujte vzájemnou spolupráci dětí, neučte je mezi sebou soutěžit. Povzbuzujte je, aby si pomáhaly, společně řešily problémy. Učte je radovat se z úspěchu druhého, vysvětlujte, že každý má silné a slabé stránky.
• Snažte se být spravedliví i přesto, že každé dítě potřebuje něco jiného. Některé dítě potřebuje více pozornosti, podpory péče. Neklaďte na sebe nárok, že musí každé dítě dostat to stejné. Řiďte se spíše jejich potřebami. Vysvětlujte svá rozhodnutí, proč se některému dítěti potřebujete aktuálně věnovat více s ujištěním, že i ostatní děti jsou pro Vás neméně důležité.
• Učte děti řešit konflikty bez násilí. Nezasahujte do každé hádky, veďte je k tomu, aby se děti snažily vyřešit si své problémy samy. Učte je se omlouvat a domlouvat se. Příklady dospělých jsou vždy tou nejlepší cestou, jak na to. Nepodporujte žalování, ale učte je, ať si situaci vyjasní mezi sebou.
• Posilujte společné zážitky dětí. Podporujte aktivity, které si užíváte společně se všemi dětmi (výlety, hry, společné sledování filmu). Povzbuzujte děti, aby spolu trávily čas i bez dospělých.
• Oceňujte, kdy se děti k sobě chovají hezky. Posilujete tím tento vzorec chování.
• S každým dítětem můžete mít “svůj den, odpoledne” bez ostatních. Tuto příležitost k prohlubování vztahu mohou využít oba rodiče. Při pravidelném opakování obě děti dostávají podporu 1:1 a mohou se otevřít, svěřit, zažívat pozornost, o kterou se nemusí dělit.